Článek
Bobby McFerrin vystupoval spolu s dalšími třemi excelentními vokalisty ze souboru WeBe3, mezi nimiž byla scatující jazzová zpěvačka a vynikající beat boxer. Vystoupení se hodně lišilo od sólových, McFerrin skoro nezapojoval publikum a hit Don´t Worry Be Happy zcela opominul. Držel se kořenů, z nichž vzešel, tedy jazzového scatu, ale taky gospelu, doo wapu a africké hudby s typickou stavbou zvolání a odpovědi.
Ryzích experimentů bylo jen pár, výraznější byly swingové kořeny, protože beat boxer si nepohrával se zvuky, ale skutečně nahrazoval bicí, jak to kdysi u Zappy dělával George Duke. K vrcholům patřily okamžiky hádky se zpěvačkou i její výkony, kdy zpívala příběh o holubech, nebo se blížila divokému rozervanému gospelu Diamandy Galás. Vzhledem k tomu, že vystoupení bylo na otevřené scéně, by však trochu větší show a malinko širší záběr neškodil, pohrávání si se standardy by se více hodilo do klubu nebo menší haly, kam by užší stylové zaměření zapadlo lépe.
Jazzový podvečer před Bobbym McFerrinem zahájil Dan Bárta s Illustratosphere, kteří jazzové prvky v nápaditých aranžích kombinují s popovými, soulovými i swingovými. Kapela začala písní, která není na žádné jejich nahrávce – How Do You Stop od Jamese Browna. Její podání bylo klidnější a měkčí. V jiné vypůjčené skladbě Bárta připomněl islandskou zpěvačku Björk, jež měla být hlavní hvězdou Colours, ale účast musela zrušit kvůli potížím s hlasivkami. Zazpíval její píseň Isobel.
Bárta si také opět zazpíval s Bobbym McFerrinem, který ho pozval na závěr svého vystoupení.
Po McFerrinovi patřilo pódium Antony and The Johnsons. Brit Antony Hegarty, zpěvák sladkých balad, jako je Cripple and The Starfish, vystoupil v doprovodu Janáčkovy filharmonie, která udělala zvuk ještě romantičtější a pompéznější, než ho obvykle mívá. Asi by bylo lepší, kdyby zpíval jen za doprovodu piana a smyčcového kvartetu nebo komorního orchestru. Takto bylo sirupu až příliš moc, nemluvě o tom, že občas na filharmoniky hlasově nestačil a zařadit píseň od Beyoncé byl nonsens. Hegarty s filharmoniky by byli dobrým završením večera, oním potřebným pohlazením, během něhož si každý rozhodne, jestli už má dost, a odejde se vyspat.
Psychedelie na závěr
Závěr večera ale patřil americkým psychedelikům Flaming Lips. Ti nabídli skutečně obdivuhodnou podívanou, muzikanti přišli na pódium z lůna ženy promítaného na plátno a hlavní protagonista Wayne Coyne se objevil v průhledné kouli, se kterou se dokutálel až do publika a dál přes něj, než z ní vystoupil a zaplavil pódium konfetami.
Hudba ale hodně tkvěla v minulosti, u raných Pink Floyd se Sydem Barrettem a Davida Bowieho z období Space Oddity a Hunky Dory. Kromě druhé písně se sekvencerem se zdálo, že ještě nenastoupil ani punk. Mnozí proto odcházeli, i když Flaming Lips mají silné melodie, dobrého a stylového zpěváka a dokáží šikovně pracovat se zvukem.
Osou byla world music
Silní byli v pátek představitelé world music. U některých byla škoda, že nedostali šanci hrát na větších pódiích. Vynikající byl Malijec Bassekou Kouyate hrající na loutnu ngoni, na kterou vytvářel se svou skupinou hráčů na ngoni různého ladění proplétající se polyrytmické struktury.
Přístupnější Tuaregové Tamikrest, kteří hráli na elektrické kytary, nabídli saharské pouštní blues podobné tomu, jaké přinášejí Tinariwen, ale s ženským zpěvem.
Na elektrické nástroje hráli také Izraelci Ensemble Yaman, přibližující staré jemenské písně v moderním hávu.
Strhující byl mexický akordeonista Celso Piňa, hrající hybné syrové odrhovačky, i když trochu vadilo, že rytmus tvořilo často jen typické polkové "um ca" a neměnilo se příliš ani tempo. Akordeon byl však skvělý, až bolestně drásavý, plný emocí. K nejsilnějším patřila skladba Sto roků samoty inspirovaná Márquezovým románem.
Norský šraml Katzenjammer byl typickou festivalovou kapelou, dívky hrály s punkovým nasazením Riot grrrls zběsilou směs tradičních melodií i popových písní v kurtweillovském hávu.