Jak obvykle trávíte den před koncertem?

Na tomto turné se snažím navštěvovat Hard Rock Café. Jsou to dobří přátelé. Když vymysleli, že se kapely z celého světa mohou ucházet v soutěži Hard Rock Rising o to, aby si před námi mohly zahrát na festivalu Hard Rock Calling v Londýně, byl jsem nadšený. Denně se také věnuji své rádiové show. Běží dvě hodiny týdně, i když jsem na turné. Píšu pokaždé dvacet pět stran dlouhý scénář. Každý týden poslouchám kolem deseti alb, abych našel jednu písničku, kterou v rádiu představím.

Kdy a jak se rozhodne o setlistu koncertů?

Bruce přiběhne se seznamem písniček asi pět minut před začátkem, a pak ho na pódiu ignoruje. Turné se vlastně vždy váže k novému albu, které tvoří osu večera. Bruce si pak jde kamkoli chce. Zahraje píseň, která se zrovna hodí. Letos se mi zdá zajímavé, že tematicky se k novým skladbám hodí většina těch starých.

V čem jsou pro vás osobně koncerty zajímavé? Váš kytarový kolega Nils Lofgren říká, že vám Springsteen dává hodně hudební svobody.

Určitou svobodu máme v sólech. Můžeme píseň doplnit, jak to cítíme. Ale samozřejmě ve finále záleží jedině na skladbě. Veškeré naše muzikantské umění musí sloužit písni. Ta je král, není třeba mít dvacetiminutové sólo.

Je být kytaristou Bruce Springsteena práce snů?

Je. Já mám ale štěstí, že mám víc takových prací. Moje televizní herecká kariéra byla jako sen. První seriál, ve kterém jsem účinkoval, byl The Sopranos, a byl to úspěch. Nyní běží nový seriál Lilyhammer, a také se mu daří. Již zmíněný pořad v rádiu je také úspěšný. Někteří lidé mě znají jenom jako dýdžeje, jiní jako herce nebo kytaristu E Street Bandu. Jsou i tací, kteří mě znají díky sólovým albům a angažmá v politice.

Zmínil jste angažmá v politice. Můžete připomenout svůj projekt United Artists Againts Apartheid?

Opustil jsem tehdy E Street Band, protože jsem začal být posedlý politikou. Vždycky jsem jen hrál rock’n’roll, nic jiného mě nezajímalo. Když jsme měli opravdu velký úspěch s deskou River, kterou jsem s Brucem spoluprodukoval, napadlo mě, co se mnou bude dál a jestli jsem něco neprošvihl. Ve škole jsem nebyl dobrý student, nedával jsem pozor. Uvědomil jsem si, že o světě nevím vůbec nic. A tak jsem se začal zajímat.

Na co jste přišel?

Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, že jsem americký občan, a co to znamená. Začal jsem se zajímat o zahraniční politiku své země a byl jsem šokován. Opustil jsem kapelu a nahrál pět sólových desek. Písně se týkaly nejrůznějších společenských témat. Jedna z nich, která měla být na třetí desce, byla o otroctví nazývaném apartheid. Když jsem se o to téma zajímal, došlo mi, že je moc vážné na to, abych ho jen šoupl na desku, kterou uslyší pár lidí. Potřeboval jsem pozornost. Proto jsem dal dohromady padesát umělců a pod názvem United Artists Aganinst Apartheid jsme natočili nahrávku Sun City na pomoc Jižní Africe.

Co následovalo?

Je to jedna z věcí, na kterou se můžu hrdě ohlížet. Vydělali jsme hodně peněz pro projekty, které bojovaly proti apartheidu. Snad jsme přispěli k tomu, že hnutí, které vedlo ke konci toho režimu, sílilo. Dostali jsme ten příběh do amerických médií. Inspirovali jsme mladé lidi, kteří pak šli za svými rodiči a ti za kongresmany. Dokonce jsem mluvil v Kongresu. Začal jsem tím, že jsem jim na mapě ukázal, kde je Jižní Afrika, protože jsem měl pocit, že o tom nemají tušení.

Nastal kulturní bojkot, který vedl k bojkotu ekonomickému. A pak to šlo ráz na ráz. De Klerk pustil Mandelu z vězení, a bylo to velmi chytré, protože díky tomu nedošlo ke krveprolití. Doufám, že Mandela bude žít navždy. Moc se bojím, co se stane, až zemře. Tahle akce měla největší úspěch, ale já se tehdy angažoval asi v padesáti dalších kampaních.

Angažujete se v některých dodnes?

Na konci osmdesátých let jsem vše redukoval na jedno téma, které mě zajímá. Tehdy jsem přišel na to, že soukromé peníze v politice jsou kořenem všeho zla. Souvisí to s nejhorším rozhodnutím amerického Nejvyššího soudu ze sedmdesátých let v kauze Buckley v. Valeo, které v podstatě říká, že utrácení peněz podporuje svobodu projevu. To je ale průšvih, protože to znamená, že když je méně peněz, je i méně svobody projevu. A může to znamenat, že chudí nemají žádný hlas.

Hodláte se v té věci dále angažovat?

Je to důležité téma, ale já chci veškerou energii věnovat tomu, aby přežil rock’n‘ roll. Chci to dělat všemi možnými způsoby, protože jsme nyní opravdu ohrožený druh. Ať se mladí umělci angažují, v čem chtějí, ale důležité je zachovat rock’n’roll. Cokoli podpoří tuhle hudbu, má smysl, protože to je nesmírně důležitý komunikační kanál.