Kratochvílovy fotky voní potem a zelím

Antonín Kratochvíl emigroval z tehdejšího Československa, procestoval svět, takže jeho pojetí domova či domoviny je specifické. Jako by se takto ohlížel za svou dosavadní tvorbou a počítal milníky, které na své cestě potkal.

„Každá země jinak smrdí,“ tvrdil autor, když představoval některé snímky na vernisáži. A zdůraznil, že z tehdejšího normalizačního Československa si nejvíce zapamatoval dva pachy – zelí a potu. Dojem nezávislého pozorovatele bude možná odlišný. Vnímavý návštěvník ale okamžitě pochopí a vycítí, že Kratochvílovy „obrazy života“ mají vyjádřit v prvé řadě transparentní emoce a působit tak na lidské smysly (lhostejno na které).

Právě černobílé snímky mají prazvláštní moc. Ukrývají v sobě tajemství, které barevná fotografie často nabízí rovnou, bez možnosti následného otevření zadních vrátek. U Kratochvíla je markantní jeho inspirace barokními malíři, protože často pracuje, stejně jako oni, se šerosvitem. A zrnitost fotografie tajemný svět šerosvitu ještě více akcentuje. Na portrétu amerického herce Roda Steigera je to patrné. Celá scenérie je rozmazaná, neostrá, takže umělcova světlá hlava, přikrytá sakem jako rubášem, a velké okuláry, připomínající prázdné oční důlky, vyvolávají dojem, jako by šla kolem smrt.

Téma smrti, utrpení či smutku je na těchto dílech dominantním, často až důrazně zvýrazněným prvkem. Mnoho fotografií vzniklo v zemích jako Afganistán, Kuba nebo Rumunsko, kde se určitá exotika místa mísí s emocemi a všudypřítomným fenoménem smrti. Přesto je z jednotlivých děl patrná i touha po zobrazení elementární formy krásy.

Ženská silueta za závěsem ji skrývá svou neuchopitelnou cudností, malé dívky v bílých šatech s ratolestí v rukou vypadají jako archaičtí andělé smíru. Tato fotografie je pro celkové vyznění expozice klíčová. Je v ní totiž nejvíce naděje. Naděje, že svět, který sténá na jednotlivých vyobrazeních, má přece jenom i lepší stránku. A že černobílá bolest může mít i jiné vyústění než rumunský temný déšť, vyvěrající z nebe. Protože nebe bylo vždy symbolem alespoň malé naděje.