Antonín Kratochvíl emigroval z tehdejšího Československa, procestoval svět, takže jeho pojetí domova či domoviny je specifické. Jako by se takto ohlížel za svou dosavadní tvorbou a počítal milníky, které na své cestě potkal.

„Každá země jinak smrdí,“ tvrdil autor, když představoval některé snímky na vernisáži. A zdůraznil, že z tehdejšího normalizačního Československa si nejvíce zapamatoval dva pachy – zelí a potu. Dojem nezávislého pozorovatele bude možná odlišný. Vnímavý návštěvník ale okamžitě pochopí a vycítí, že Kratochvílovy „obrazy života“ mají vyjádřit v prvé řadě transparentní emoce a působit tak na lidské smysly (lhostejno na které).

Právě černobílé snímky mají prazvláštní moc. Ukrývají v sobě tajemství, které barevná fotografie často nabízí rovnou, bez možnosti následného otevření zadních vrátek. U Kratochvíla je markantní jeho inspirace barokními malíři, protože často pracuje, stejně jako oni, se šerosvitem. A zrnitost fotografie tajemný svět šerosvitu ještě více akcentuje. Na portrétu amerického herce Roda Steigera je to patrné. Celá scenérie je rozmazaná, neostrá, takže umělcova světlá hlava, přikrytá sakem jako rubášem, a velké okuláry, připomínající prázdné oční důlky, vyvolávají dojem, jako by šla kolem smrt.

Dominantní téma smrti a utrpení

Téma smrti, utrpení či smutku je na těchto dílech dominantním, často až důrazně zvýrazněným prvkem. Mnoho fotografií vzniklo v zemích jako Afganistán, Kuba nebo Rumunsko, kde se určitá exotika místa mísí s emocemi a všudypřítomným fenoménem smrti. Přesto je z jednotlivých děl patrná i touha po zobrazení elementární formy krásy.

Ženská silueta za závěsem ji skrývá svou neuchopitelnou cudností, malé dívky v bílých šatech s ratolestí v rukou vypadají jako archaičtí andělé smíru. Tato fotografie je pro celkové vyznění expozice klíčová. Je v ní totiž nejvíce naděje. Naděje, že svět, který sténá na jednotlivých vyobrazeních, má přece jenom i lepší stránku. A že černobílá bolest může mít i jiné vyústění než rumunský temný déšť, vyvěrající z nebe. Protože nebe bylo vždy symbolem alespoň malé naděje.

Celkové hodnocení: 90 %