Zprvu velmi nudná a pomalá část, téměř infantilní, se nikterak nevyvíjí. Tanečníci na všech čtyřech postupují po skupinkách či jednotlivě zleva doprava přes dlouhou scénu. Je to hloupost, nebo dětská hra? Po chvíli vám začne být divně, máte pocit, že tento proces znáte, že jste jej asi zažili.

Asi po deseti minutách se začnou kupit a zmnožovat všechny normální pohyby, které každý zná ze života. Převalování, válení se, přepadávání, ale i nervózní změny v chování, nejistota.

A pak jdeme, rozejdeme se po dvou, tak jak jsme byli stvořeni my všichni. Chodíme, letíme, běžíme, padáme, vstáváme a zase couváme. Díváme se vpřed, ale pak se zase otáčíme, jako by to bylo v pohádce. Jdi rovně, dívej se vpřed, a ať se děje, co se děje, nikdy se neotáčej – napadá vás.

Do úmoru a bez konce běží nazí o život

Všichni jdou jedním směrem, jako nekonečný dav, jako determinující princip života a osudu. A pak najednou se někdo chce vrátit, valí se a tlačí proti proudu. A zastaví se. Jedinec proti davu. Chce někoho zadržet, zachytává jednotlivé chodce, ale marně. Dlouho ho nenechají, smetou ho po proudu s sebou. Náhle začnou všichni běhat jako o život. Do úmoru a bez konce běží nazí o život. Pouhých čtrnáct tanečníků bez ustání pokračuje nerovný boj z jednoho bodu do druhého, zleva doprava, od narození až ke smrti.

Osud a osudovost byly tentokrát naléhavým tématem, kterým se Guilherme Botelho nechal inspirovat. Tento velmi nadaný tanečník zakotvil v Evropě, konkrétně v Ženevském baletu, a začal se věnovat autorské choreografii. V roce 1993 založil v Ženevě taneční soubor Alias, pro který i tuto kompozici vytvořil.

Chybí bezprostřední kontakt

Je otázkou, jestli i přes hypnotizující zážitek nejsou diváci ve skutečnosti zklamáni a ochuzeni. Chybějí nám totiž bezprostřední kontakt a přímé oslovení, pohled k nám směrem do hlediště.

Strhující proud pohybu, bohužel však monotónních obrazů, nenachází vyvrcholení konce.

Celkové hodnocení: 70 %