Režie Steigerwaldovy hry se ujal Šimon Dominik. Nemá zkušenosti ani s normalizací, natožpak s děsivým ovzduším přelomu 40. a 50. let. Přesto je účinnost jeho výpovědi o dobovém kontextu gottwaldovského procesu s nepřítelkyní lidu Miladou Horákovou ještě precíznější, než byla ta o něco starší Viktorie Čermákové v La Fabrice.

Až do konce lásky

Léta po Únoru 1948, kontrast zaslepeného nadšení z vítězství lidové demokracie a děsivé atmosféry účtování s odpůrci diktatury, v níž podle návodu sovětských poradců přišli nakonec na řadu i spolupracovníci prvního dělnického prezidenta. Dominik dobu líčí jako kabaret s klauny a eskamotéry - s panoptikem figurek kolem paranoického Gottwalda.

V protikladu k nečasu plodícímu bezpráví a strach se jako výkřik převratných dějů odvíjí tragédie rodiny Bohuslava a Milady Horákových, postihující - jak už to měl režim ve zvyku - i potomky. Dceři Janě se podařilo z Československa odejít až v krátkém vydechnutí Pražského jara, kdy mohla odjet za otcem do USA.

Velkou hereckou příležitostí je Dominikova inscenace pro dvojici v titulních rolích. Opravdu po letech, naposledy tak přesvědčivě snad v Havlově Zahradní slavnosti, září v tragikomické figuře Moskvy se obávajícího Klementa Pavel Marek. Stejně exponovaně vede si Eva Navrátilova v postavě nezlomné ctitelky demokracie Milady.

A kolem nich po duchu těch dvou manžel (Petr Batěk), estébáčtí trapiči (Jindřich Kotula, Petr Vydarený), ale i postavy historické - E. F. Burian (Diana Toniková) nebo Anežka Hodinová-Spurná (Jarmila Šimčíková)...

S nadějí, a bez ní

Korunou všeho je agilní lid (Janiššová, Štěpánková, Urbanová, Vítová, Beneš, Skopec), slzící se Stalinem při jeho milované Sulice a posílající rezoluce, v nichž volal po nejtvrdších trestech pro zrádce. V tom kontextu je dobré i autorovo neodpuštění protihorákovské hry EFB. Pařeniště se nedávno pokusil ospravedlnit J. A. Pitínský v HaDivadle. Nikoho ale moc nepřesvědčil.

O půl století staré historii při stálé absenci odpovídajících školních výkladů se hraje aspoň dobré divadlo. Chvályhodné. Připomínám jen, že zatím nejlepší příspěvek mají na druhém konci republiky: V ostravské Aréně mrazí S nadějí, a bez ní - Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli podle memoárů Josefy Slánské.

Západočeské divadlo Cheb - Karel Steigerwald: Horáková, Gottwald. Režie Šimon Dominik, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Karel Čapek, kostýmy Jana Špalová, hudba, aranžmá, nastudování Matěj Kroupa. Premiéra 15. června 2012.

Celkové hodnocení: 70%