Kromě toho, že jste spisovatel, jste také novinář. Jaká je vaše novinářská specializace?

Pracoval jsem jako novinář dvacet let, ale nyní už píšu především příběhy. V různých obdobích své žurnalistické kariéry jsem pokryl snad všechny oblasti, ale nejvíc mě bavilo psát o zajímavých lidech a zvláštních místech. Hlavně staří lidé, když se jich zeptáte na jejich život, většinou vyprávějí fascinující příběhy.

Spousta spisovatelů prošla novinářskou praxí. Je to podle vás logické?

Ano, protože psaní novel vyžaduje velkou disciplínu. Musíte sedět u stolu a psát dlouhé hodiny, na což jsou novináři zvyklí. A také jsou zvyklí dělat si rešerše, číst knihy a ptát se. Ale nejdůležitější je, aby měl autor, než začne psát, hodně životních i pracovních zkušeností.

Co vás přivedlo k psaní?

Snění za bílého dne. V mládí jsem byl velký snílek, který si neustále vytvářel příběhy, a jediný způsob, jak je dostat z hlavy, bylo dostat je na papír. Dnes je to stejné. Příběh je pro mě hádanka nebo rovnice, kterou musím vyřešit. Nebo možná symfonie, kterou je třeba dokončit. A já dokončuji každý příběh, bez ohledu na to, jak dlouho to trvá. V tomto ohledu jsem tvrdohlavý.

Jaká literární díla jste v mládí četl a kteří autoři vás ovlivňovali?

Spisovatel, kterého jsem měl od svých deseti let opravdu rád, byl Jules Verne. Ukázal mi všechny možnosti představivosti. Také jsem měl rád americké autory scifi, třeba Roberta Heinleina a Raye Bradburyho. Byl jsem velký čtenář a mnoho knih přečtených v dětství si pamatuji lépe než ty, které jsem četl později.

S literaturou jste začínal psaním povídek pro různé časopisy a antologie. Nesla se už tato vaše první literární díla v detektivním duchu?

Ne, před knihou Mlhy Ölandu jsem žádný detektivní příběh nenapsal. Povídky jsem psal o duších nebo to byly realistické příběhy bez jakéhokoli zločinu. Některé byly o Ölandu, ostrovu v Baltském moři, kde se narodila moje matka. Měl jsem pocit, že to místo důvěrně znám.

A znáte?

Býval jsem tam se svými prarodiči a prožil jsem tam úžasná dětská léta. Mohl jsem se s kamarády toulat k severnímu pobřeží a dělat si, co jsem chtěl. Zdálo se, že se o nás nikdo nestrachuje, dospělí se jen předem ujistili, že umíme plavat. Když mi ale bylo jedenáct, dostal dědeček přímo před mýma očima infarkt a už nikdy to tam nebylo tak úžasné. Zjistil jsem, že existuje smrt.

Kdy pro vás začal být Öland tak zajímavý, že se začal promítat do vašeho života i jako místo pro literární příběhy?

Bylo mi asi dvacet, když jsem si uvědomil, že každý – bez ohledu na vzdělání – se může pokusit stát spisovatelem. Nejvíc mě bavilo psát ponuré dramatické příběhy. A Öland může být po západu slunce dost zlověstným místem. Proto jsem si ho vybral.

Jsou příběhy některých vašich knih založené na příbězích, které se na Ölandu vyprávějí?

Mnoho jich je založených na vyprávění mého dědečka a jeho bratrů. Strašidelné i jiné podivné příběhy. Například jednou děda plul na své loďce východně od ostrova a našel uprostřed Baltského moře plavat psa. Kolem nebyla žádná jiná loď. Neměl tušení, kde se tam vzal, ale zachránil ho a přivezl ho s sebou na Öland. Ten pes pravděpodobně spadl před několika hodinami z jiné lodi a nakonec to byl velký šťastlivec. Minulý rok jsem to použil pro jednu povídku.

Ve vašich knihách jsou místa, která vyznívají až mysticky. Máte k ezoterice a mystice nějaký osobní vztah?

To ne, jen mám rád záhady a tajemství. Líbí se mi, že některé věci nikdy nebudou a ani by neměly být vysvětleny. Jako například jaká je skutečná velikost vesmíru nebo co se stane, když umřeme. Mám také rád místa, která jsou spojená s bohatou historií. Kostely, pevnosti, města. Rád si představuji, co se dělo před stovkami let, ale nechci jasné odpovědi. Jakmile je mi záhada objasněna, její kouzlo zmizí. Zvědavost a údiv jsou pro mě velmi důležité.

Věříte na osud?

Ne, jsem existencialista a věřím, že za svůj osud je každý zodpovědný. V mých příbězích je ale osud jistým způsobem přítomný. V tom smyslu, že každá postava musí dojít vlastního konce. Možná umřou nebo půjdou do vězení nebo přežijí s novým poznáním o světě.

České republice se v současné době velmi daří severským detektivním románům. V čem vidíte jejich sílu?

Nikdo nenapíše o Skandinávii lepší příběhy než my. Může to znít tak, že žertuji, ale jak už jsem zmínil, považuji za důležité, aby každý psal o místech a lidech, které důvěrně zná. Dříve psali švédští autoři detektivek o Americe a Anglii, aniž by je někdy navštívili. Ale z toho může být maximálně špatná imitace britských a amerických detektivek, nic víc.

Býváte často srovnáván se svým kolegou Stiegem Larssonem. Co si o tom myslíte?

Myslím, že nás srovnávají hlavně v zemích mimo Švédsko, kde se Larsson proslavil jako první ze severských autorů tohoto žánru. A každý další úspěšný autor od nás s ním bude automaticky srovnáván. Četl jsem ho a jsou určité momenty, které se mi líbí, třeba zápletka a charaktery. Ale jiné věci se mi nelíbí.

Johan Theorin se narodil v roce 1963 v Göteborgu. Na ostrově Öland trávil dětství.

Johan Theorin se narodil v roce 1963 v Göteborgu. Na ostrově Öland trávil dětství.

FOTO: archív nakladatelství MOBA

Co třeba?

Například téměř sadistické násilí a obsese počítači.

Znal jste Larssona osobně?

Neznal, před svou smrtí nebyl příliš známou osobností. Setkával jsem se ale s jeho články a grafikami, pracoval v tiskové agentuře a mé noviny odebíraly jejich zpravodajství. Dnes ho obdivuji za jeho energii, odhodlání a novinářskou integritu.

Která díla švédské literatury bychom si měli vyhledat?

Je jich mnoho. Kerstin Ekmanová je oslavovaná švédská autorka skvělých detektivek. Dětská kniha Bratři lví srdce od Astrid Lindgrenové je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. A ještě zmíním Tomase Bannerheda, nového a velmi nadějného prozaika.

Na čem momentálně pracujete vy?

Píšu čtvrtý román z ölandské série. Odehrávají se v něm zločiny a strašidelné věci v letní sezóně, kdy na ostrov přijedou tisíce turistů. Nemohu říct, kdy ho dokončím, ale zatím se to odvíjí dobře.

 Napětí v bouři

Ve Smršti, byť je tak uváděna, nejde ani tak o detektivní zápletku. Vždyť jako vraždu vyhodnotí hlavní hrdina smrt své ženy až za dvoustoupadesátou stranou. Je to dílo spíše mystické až duchařské – odtud čerpá autor pro jeho napětí, a činí tak mistrovsky, neboť jak příběh rodiny učitele Joakima na statku Aludden pokračuje, je stále mrazivější. Na statku se kdosi neznámý směje, ozývají se rány, staré pravdy bolí víc než kdysi a hlavní postavy směřují k místu rozuzlení.

Je to napínavý příběh s více dějovými liniemi. Minulost se v něm snoubí s přítomností, historky staré osvětlují nové. Díky bravurně vykresleným charakterům postav, dialogům i prvkům mysteriózního thrilleru vtahuje čtenáře do děje a nechá jej vydechnout až na konci.

To, že některé záhady zůstaly nevysvětleny a trojice nesmlouvavých pobudů vzdala svůj boj o svobodu až příliš snadno, jsou jen drobné nedostatky přesvědčivě mrazivého dramatu.