Článek
Poměrně mladí The Hives se po roce 2000 svezli na vlně "revivalu garážovek" a pronikli do mainstreamu, možná hlavně díky charismatu zpěváka Howlin' Pelle Almqvista. K albům Barely Legal (1997), Veni Vidi Vicious (2000), Tyrannosaurus Hives (2004) a The Black and White Album (2007) si teď přidali Lex Hives, jež je od předchozích téměř nerozlišitelné.
The Hives se drží jednoho receptu - písnička má dvě až tři minuty, riff, agresivní bicí a vzteklý nakřáplý zpěv frontmana, který floutkovsky prská, křičí a vyzařuje slušnou energii.
Kytara a rytmika jsou takřka primitivní, ne nepodobné punku z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a může být docela fajn, když si na to v rockovém klubu zaskáčete. Tohle album prostě připomíná divoký mejdan, vůbec nepolevuje na tempu s výjimkou jediné skladby, a ani ho nenapadne, aby se zastydělo za opakování jednoho riffu po tři minuty. Zábava, pokud vám nevadí velmi jednoduchá hudba.