Článek
Období největší slávy totiž prožívala po vydání debutu Fallen (2003) a vychutnávala si ho plnými doušky i v době druhé desky The Open Door. Potom se ale na pár měsíců stáhla a teprve loni se přihlásila albem s rozhodným názvem Evanescence. Ne že by bylo špatné. Leč období, kdy temnými náladami ovanutá pětice z Arkansasu působila na scéně rozruch, jsou minulostí.
Stávající sestava Evanescence ovšem disponuje zkušenostmi a lehkostí spojenými se schopností proměnit albové verze skladeb v energetickou koncertní dávku. Již úvodní nástup bubeníka Willa Hunta v What You Want a první vokální linky v podání Leeové naznačily, jak poctivý večer to bude.
Zpěvačka byla po celých pětasedmdesát minut fascinující. Kralovala v polohách středních i vysokých, a když intonačně nepatrně odskočila, bylo to v intencích koncertní odchylky. Nikdo jí nepomáhal ve vokálech, všechny party, sloky i refrény zpívala sama.
Není divu, že za takovým štítem působila instrumentální složka kapely sebejistě a svěže.
Místo očekávaných gotických přiznávek prýštil ze skladeb ze všech tří alb nesmlouvavý rock’n’roll. Huntův tah za bicími bral chvílemi dech, a když si Leeová uprostřed koncertu sedla ke klavíru a nabídla písně, v nichž jej obsluhuje, vehnalo to program do fáze gradace. Při pomalejších skladbách leckde ukápla i slza dojetí.
Viditelně zpocená Leeová si občas stěžovala na nepěkné vedro, které v Incheba Areně panovalo. Evanescence přesto odvedla profesionální a současně srdeční práci. A čeští Dying Passion – stylově podobně ladění - se za to, co předvedli v roli předskupiny, také stydět nemuseli.