Odešla poslední velká tragédka Jaroslava Adamová

V roce 2009 si zahrála ve filmu Líbáš jako Bůh, pak ale přišly zdravotní problémy. Před dvěma lety prodělala zlomeninu nohy v krčku a následně podstoupila totální endoprotézu. Svůj život dožila v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze 6.

Herečka do morku kostí, předurčená k tragédii, ale stejně bravurně ovládala i vycizelovaný šerm konverzačního dialogu Oscara Wildea anebo psychologické hloubky postav Tennesseeho Williamse. „Byla to vynikající umělkyně a vzácná žena. Měl jsem ji moc rád a myslím, že ona mě taky. Budu na ni vzpomínat jako na velkou herečku. Nejvíc vzpomínám na její roli Hedy Gablerové, já jsem hrál jejího manžela, režíroval to Alfred Radok. Bylo to skvělé představení,“ řekl ČTK herec Lubomír Lipský.

Její divadelní dráhu ovlivnili tři mimořádní muži – Jiří Frejka, Jan Werich a Ota Ornest. Ten první jí po absolvování konzervatoře v roce 1946 nabídl angažmá v souboru vinohradského divadla, kde začínala náročnou postavou Ariadny v Neveuxově Théseovi mořeplavci. Když se ale po pěti letech vinohradské divadlo změnilo na Divadlo československé armády a Frejka byl odsunut do Karlína, zvolila možnost odejít do souboru Komorního divadla pod vedením Oty Ornesta.

A poté, co odtud byla na základě hodnocení žárlivé kolegyně, že se nesžila s kolektivem, „odejita“, následovala Frejku do Karlína, kde hrála v lidovém repertoáru i operetě. Na scéně se však setkala s Vlastou Burianem. „Milovala jsem jeho komiku, dodneška se u jeho filmů bavím. Tenkrát byl velmi uzavřený, prožíval velmi nešťastné období, protože měl za sebou vězení pro údajnou kolaboraci,“ řekla před dvěma lety v rozhovoru pro Magazín Práva ke svým 85. narozeninám.

Když se stal Jan Werich v polovině 50. let ředitelem Divadla satiry (později Divadla ABC), pozval do souboru Adamovou, mimo jiné jako první českou představitelku Kláry Zachanasjanové v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Stala se dokonalým hereckým prototypem této chladné, ironické, kruté i zraněné krasavice, jež zároveň předurčila jednu z typických postav její kariéry.

S Janem Werichem ji pojilo dlouholeté hluboké přátelství, byla jeho „katastrofální přítelkyní“, k níž se utíkal v době svých těžkých životních krizí. Na jevišti se s ním ale moc nesetkala, zato herecky spolu excelovali v televizním filmu Kočár nejsvětější svátosti (1962). Za své nejšťastnější herecké období pokládala kromě spolupráce s Frejkou a Werichem především léta strávená na jevištích Městských divadel pražských pod vedením Oty Ornesta. „Nádherný byl Play Strindberg, kde jsem hrála s Václavem Voskou a Svatoplukem Benešem, stejně tak Sartrovy Mouchy, které jsme hráli s Františkem Němcem a Václavem Voskou,“ prozradila. Na jedné z repríz v roce 1968 její Elektře tleskal i sám Sartre.

K nezapomenutelným zážitkům z mistrovského umění Jaroslavy Adamové patřil i velký monolog v Cocteauově Lidském hlasu, který hrála od roku 1971 na scéně pražské Violy.

Své zkušenosti po léta předávala studentům na konzervatoři. I u nich měla pověst drsné, nesmlouvavé, ale charismatické bytosti, jakou byla na jevišti i v životě. Nikdy si nebrala servítky, když chtěla vyjádřit svůj názor anebo nespokojenost.

Vzpomínám si, jak vedle mě seděla na kterémsi představení v Divadle Na zábradlí, kde mladá herečka tichým hláskem kníkala na jevišti. „Nahlas, děvenko, nic neslyším!“ ozvalo se vedle mě hlubokým altem. Všichni jsme se lekli, ale herečka přidala a Jaroslava Adamová spokojeně pokývla.

Její herectví vždy čerpalo rovným dílem z hloubky emotivního prožitku i schopnosti racionálního odstupu od postavy. „Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky,“ řekla ve vzpomínaném rozhovoru pro Právo.

Za více než šedesát let na scéně hrála Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu, Aurélii v Bláznivé ze Chaillot, Alici z Play Strindberg, Lauru ze Skleněného zvěřince, vdovu Malmgrenovou v Ahlforsově Popelu a pálence. Na jevišti ovládala vzácné umění patosu i střízlivé, věcné ironie.

K jejím velkým jevištním kreacím je nutno přiřadit i královnu Runu ve Weiglově filmovém zpracování Radúze a Mahuleny z roku 1970. V televizních filmech se objevovala často, vedle již zmíněných si zahrála s Tatianou Vilhelmovou ve Společnici (2000), filmovou příležitost jí nabídl Ondřej Trojan v dramatu Želary (2003), za svůj výkon získala nominaci na Českého lva. A po boku Kamily Magálové, Jiřího Bartošky a Evy Holubové ji do role babičky v komedii Líbáš jako Bůh obsadila před třemi lety režisérka Marie Poledňáková.

Adamová vystupovala i v rozhlase, rovněž patřila mezi legendy českého dabingu – hlas propůjčila například Sofii Lorenové, Jeanne Moreauové nebo Anně Magnaniové. Za své celoživotní působení v dabingu získala Cenu Františka Filipovského a za výborné herecké výkony v roce 1997 Cenu Thálie za celoživotní dílo. Vyznamenána byla i státní medailí Za zásluhy.

Manžel Julius Albert, který před lety zemřel, byl protipólem jejího temperamentu. Spolu měli syny Marka a Julia.