Článek
„Sklo je jako materiál zázrak, nemá obdoby. Možná ani zlato nemá takovou cenu, se zlatem nemůžete dělat extra veliké věci, kdežto sklo vám teče před očima a vytváří vám šance. Já se mu zase snažím vytvořit podmínky, aby se tvářilo co nejvíc po svém. A v tom je velikánský vtip skla, sloužím mu, aby se předvádělo ve své jedinečnosti. Navíc dohromady se světlem a třpytem umí dělat úžasné divadlo,“ říká stále vitální René Roubíček. Výstava oslavuje nejen jeho jubileum, ale také stvrzuje vztah obou autorů.
V útrobách radnice se odehrává zvláštní symbióza mezi architekturou, interiérem, křehkou i opulentní krásou objektů, váz, nápojového skla nebo lustrů. Nejzajímavější je šplhat věží nahoru a objevovat v každém patře skvosty, které dohromady ladí. René Roubíček má navíc Novoměstskou radnici spojenou se vzpomínkami z mládí, když do těchto míst chodíval s kamarády do kina a zmrzlinářství.
Překvapivé je, že se oba tvůrci nedomlouvali na koncepci, nedávali si mantinely. Šípek k tomu dodává, že si nechali volné ruce záměrně, protože se navzájem akceptují. „Když člověk výstavou prochází, vidí nějakou kontinuitu, která je fajn,“ hodnotí bývalý hradní architekt, který získal věhlas návrhem skleněného domu v Hamburku a jehož dílo je zastoupeno ve světových galeriích.
Za mnohé vděčí právě proslulému umělci Roubíčkovi, ten nechal poprvé sklo vyrůst do monumentálních plastik a na světové přehlídce Expo v Bruselu v roce 1958 způsobil senzaci svou rozměrnou abstraktní kompozicí, za niž si odvezl Grand Prix.
Experimentování se zázračným materiálem
„V mé části převažují objekty, ten veliký lustr sem byl udělán přímo na míru, ale nevím, jak s ním potom naložím. Asi nejvíce se mi líbí právě objekty, nesou v sobě bohatství projevů skla, můžu se na nich vyřádit,“ ukazuje mi Roubíček v dalším sále skleněné sochy, vytvářející za stolem, po němž doslova teče sklo, působivé zátiší. Jména jim nedává, nemá to údajně rád.
Bořek Šípek je mimo jiné autorem skleněných hudebních nástrojů, včetně nádherně zdobených didgeridoo. Nejtěžší je podle něj vytvořit bubny, protože jemný materiál nezní vždy tak, jak by muzikanti chtěli.
„Nedělám umění, uměním se může provokovat, já dělám design. Všechny mé věci se dají používat, a i tam je třeba akceptovat, jak se lidé chovají,“ reaguje Šípek na dotaz, zda ke sklu přistupuje podobně jako k architektuře. Kdysi totiž poznamenal, že nejdříve musí člověk pochopit lidi, a teprve potom dělat architekturu.
René Roubíček zdůrazňuje, že si Šípkových věcí nesmírně váží: „Je vynikající tvůrčí osobnost, má vlastní charakter tvorby a dokonale využívá materiálu.“ Stejně upřímnou poklonu vyslovil i Šípek: „Fascinuje mě, že vždycky experimentoval, sám sebe nikdy nevykrádal. Roubíček se dokáže ze dne na den úplně přehodit a být naprosto jiný.“
Oba pány spojuje kromě skla mnohem pevnější, citové pouto. Jsou jedna rodina, protože po smrti rodičů se mladého Šípka ujal právě René Roubíček. „Bořek byl spolužák mé dcery. Často ho k nám vodila, a když mu zemřela i matka, potřeboval ouředně rodinného zástupce. Tak jsem to vzal na sebe. Byl fajnový, správný kluk, hned uměl postavit stan i sehnat věci z lesa,“ vzpomíná Roubíček, který dal hochovi nejen zázemí, ale nebýt jejich setkání, ke křehkému materiálu by jeho skorosyn asi nikdy „nepřičichl“.
„Mě sklo jako mladého nezajímalo. Koukal jsem po architektuře a po designu. René byl vždycky klidný, tolerantní a přístupný člověk. Když jsem mu řekl, že se chci stát architektem, odpověděl, že architekt musí umět kreslit. A začal mě posílat do kurzů na kreslení.“
Když se dnes světoznámého designéra a vyznavače buddhismu, který ve čtvrtek oslaví třiašedesáté narozeniny, zeptám, jak by definoval jejich vztah, chvíli váhá a hledá správné slovo:
„Je to skvělý přítel, k němuž mám větší úctu než k příteli. Máme spolu jeden krásný zážitek, oba na něj vzpomínáme. Když mi bylo šestnáct, byli jsme někde stanovat. Asi tři hodiny jsme na ohníčku opékali kapra a za tu dobu si neřekli ani slovo. A potom mi René povídá: Víš, nevadí, že jsme se nebavili, bylo skvělý, jak jsme si rozuměli‘.“
