V celovečerním dokumentu Ničeho nelituji demonstruje na příkladech dvou autentických rodin traumatické příklady. Neboť hořká pravda říká, že si z generace na generace předáváme nejenom rodinné vily, recepty a staré fotografie. Remundová nás nechává nahlédnout ne do českých ložnic, jak to dělá jeden známý pornomagazín (třebaže jednou jsme i v koupelně při mytí), ale spíše do rodinných vztahů, v nichž se miluje, ale také ulpívá na křivdách a trpí. Ovšem nikdo nerozumí, proč.

Generační propast?

V prvním díle Standard se představují tři obyčejné ženy, které si z generace na generaci přenášejí "opuštěnost". Babička Irena (75 let), její dcera učitelka Máša (50 let) a vnučka Patricie (27 let) podnikají s režisérkou cestu do rodného Turnova, kde spolu prožili část života. Usedají na rodinnou sedačku (byť umístěnou v obchodě), aby si, jak to ženy rády dělají, povykládaly...

Na nedělní chvilku rodinné pohody nad žolíky a bábovkou ale Remundová servíruje trochu silné kafe. Mezi babičkou a její dcerou postupně propukne autentická, syrová hádka, taková, při níž je každá zbraň dobrá a ostrý jedovatý jazyk je to, co se docení. Remundová ji natahuje, je unešená dramatičností situace, zvídavě se ptá, trpí u ní, ale nezavírá oči, ani neodvrací tvář.

Před námi vyvstává nefalšovaná všední tragédie: nesplněné ambice a očekávání, byty, prachy, chaty, chlapi, nějaký ten alkohol, myšlenky na sebevraždu a nakonec skončíme u otázky, proč jsi mě mami neměla ráda? Tehdy se film nachází na tenké hraně voyeurismu a rodinného vampyrismu. Autorka se ale snaží hlavně pochopit, jak mohou lidé vnímat z odstupu stejné události tak rozdílně. Jak se mohou milovat, všechno si vyčítat, vzájemně se odcizovat a ne a ne se z té pasti osvobodit?

Život tak, jak je

Druhá část nazvaná stejně jako film Ničeho nelituji je kontrastní k té první, nahlížíme do rodiny ženy z lidu Danuše Pánkové, s níž se život rovněž nemazlil, ale která jej zvládá lépe s přirozenou živočišností, pokorou a selským rozumem. Ale i tak, v její rodině chyběl chlap a otec. Odnesli to dva synové. Byznysmen Marek i naivní mačista Tomáš už jen dobře doplňují tenhle citově vypjatý portrét moderní rodiny v ohrožení. To je hezky vidět u dvou zámožných manželů, kteří na sebe nemají čas - chudáci chodí na rande na podnikové večírky.

Nelze se ubránit dojmu, jako bychom se dívali klíčovou dírkou do psychoterapeutické poradny. Kouzlo filmu je v opravdovosti. Jsme svědky rodinných konfrontací za pochodu, doslova v přímém přenosu. Remundová ale není terapeut, citové boje žene ke katarzi a přeje si, aby to všechno dobře dopadlo.

Pocit kýče se ale nemůže dostavit, protože jde stále o pořádný život a ne o románky. Naopak tu chybí "konec", neboť život nelze zastavit s titulky filmu a osud protagonistů pokračuje dál. Jak? Těžko říct. Každopádně podobného filmu není třeba litovat.

Ničeho nelituji

Česká republika (2003), 83 minut.

Režie: Theodora Remundová, Účinkují: Irena Dittertová, Marcela Stieglerová, Patricie Fialová, Danuše Pánková, MIloš Dokoupil, rodiny Pánkovy