Divadlo na Vinohradech zvolilo její poslední hru z roku 2002 Řada, činohra Národního divadla vsadila na jistotu v Anglii oceňovaných Prvotřídních žen ze začátku 80. let.

Řada přináší aktuální téma klonování lidských bytostí. V dialogu šedesátiletého Saltera s jeho třemi syny, z nichž někteří jsou "odlitky" původního potomka, usiluje autorka o postižení morálních souvislostí klonování, zejména nepřipravenosti přijmout samotný fakt existence klonů, jež Salter nazývá zpočátku "věcmi".

Řada je psána pro autorku typickým útržkovitým dialogem, v němž si postavy navzájem vpadají do torzovitých, nedokončených vět. Tato forma ztěžuje ovšem divákům vnímání už tak dost složitě komunikativního textu. Řadu nastudoval v Čechách zdomácnělý kanadský režisér Ewan McLaren s Ladislavem Frejem a Pavlem Baťkem. V malém prostoru vinohradské zkušebny, kde jsou herci vystaveni těsnému kontaktu s divákem, svádějí oba protagonisté s nesnadným textem poctivý boj.

Řada nerozlišitelných klonovaných synů

Frej akcentuje spíše groteskní polohy Salterovy nerozhodnosti, ukřivděnými intonacemi oddaluje přiznání k odpovědnosti za spuštění ďábelského stroje a s kupeckou horlivostí licituje o ceně lidské jedinečnosti.

V Baťkově pojetí diváci jen stěží rozliší jednotlivé postavy Salterových synů, všechny splývají v jednu neidentifikovatelnou klonovanou bytost, a tím se ještě více zatemňuje poslání textu, který budí nikoli neopodstatněný dojem, že autorka se tématu dotýká jen povrchním způsobem. K přednostem vinohradské Řady patří práce se světlem a zvukem.

Prvotřídní ženy od feminismu k socialismu

Prvotřídní ženy neboli "Top girls" svým feministickým založením rezonují s autorčiným přesvědčením a svou výpovědí hluboce tkví v realitě britské společnosti 80. let ovládané "železnou lady" Margaret Thatcherovou. Jsou hrou o úspěšných a neúspěšných ženách, které se více či méně dokázaly zařadit do společnosti své doby.

Rozhodně se to daří Marleně, čerstvě jmenované ředitelce personální agentury, která je typickou "top girl", upřednostňující kariéru před soukromým životem. Je pravda, že teprve dnes se česká společnost dokáže s tímto typem žen identifikovat, na druhé straně si nelze nevšimnout, že hra přece jen už zastarala.

Herecký koncert

Divácky zábavnější je první část, kdy se na Marlenině večírku scházejí skutečné i fiktivní "prvotřídní ženy" z různých dob. Jejich dialog je psán jako polyfonie vzájemně se překrývajících hlasů žen, jež přes všechnu rozdílnost spojují motivy vztahu k mužům či dětem.

V režii Jiřího Pokorného je to herecký koncert šesti protagonistek, které své postavy kreslí detailně propracovanou mimikou, gestikou či intonací: suverénní Marlena je doménou Petry Špalkové (alternuje Sabina Králová), v papežce Janě nalézá Taťjana Medvecká tóny tragické i smutně groteskní, viktoriánská cestovatelka Isabella Věry Galatíkové je přes všechnu zmužilost ztělesněním jadrné ženskosti, Jaromíra Mílová drží postavu na lince zpěvavé intonace věčně mladé gejši Nindžó, trpělivá Griselda Jany Preissové září vnitřní vyrovnaností a Kateřina Winterová jakoby v drsné Markétě objevovala i rysy Johanky z Arku. Dohromady je to výborně sehraný sextet.

Bohužel, po pauze se začne odvíjet nový příběh, spojený s první polovinou jen postavou emancipované Marleny, a hra ztěžkne prvoplánově vyslovovanými feministickými proklamacemi. Jestliže Churchillová na předpremiérové besedě prohlásila, že Prvotřídní ženy začínají jako feministická a končí jako socialistická hra, nebyl to bohužel bonmot, ale smutná pravda.

Hra trpí namírou slov

Nepomůže tomu ani inteligentní herectví Petry Špalkové a Miluše Šplechtové (Marlenina sestra Joyce), ani režisérovy snahy o zatraktivnění hry filmovými dotáčkami a vodní hladinou. Mělo se víc škrtat, zvláště když autorka předestírá divákovi diskuse o uplatnění žen, monetarismu a třídním boji s únavnou umluveností, v níž téměř zaniká i dramaticky a emotivně nosné téma dcery Angie (Kateřina Winterová), odcizené vlastní matce.

Tahle Churchillová českého diváka - snad kromě skalních feministek - asi mnoho nepotěší.

Caryl Churchillová: Řada

Překlad František Fröhlich, režie Ewan McLaren, dramaturgie Jolana Součková, výtvarník světel Daniel Tesař j.h., výtvarník zvuku Jan Burian j.h., výtvarník kostýmů Katarína Hollá j.h., Česká premiéra 25. 2. ve zkušebně Divadla na Vinohradech

Caryl Churchillová: Prvotřídní ženy

Překlad František Fröhlich, režie Jiří Pokorný, scéna Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková a Marek Horoščák. Česká premiéra 26.2. ve Stavovském divadle