Obraz poklidného jihofrancouzského městečka, v němž se postupně lidé začínají měnit v tupé stádo nosorožců a jedině antihrdina Bérenger odolává pokušení přidat se k mocné většině, se stal často skloňovaným podobenstvím diktatur 20. století.

V různých formách totalitní zkušenosti mělo Ioneskovo nosorožectví své čitelné obrysy. Přenést tento do značné míry tezovitý a s konkrétní dobou svázaný text do současnosti má ale, jak se ukázalo, svá úskalí. Ne že bychom nosorožectví přestali rozumět, ale jeho hrozba nabyla daleko rozrůzněnější a rafinovanější formy – od nosorožectví tupého konzumu až po nejrůznější projevy stádní xenofobie.

Inscenace nemíří k jeho jednoznačnému pojmenování, tím ale vyznění hry paradoxně oslabuje. Bérengerova zoufalá obrana vůči nosorožectví, jehož obrysy jsou silně rozostřené, pozbývá na smyslu i dramatické účinnosti. Tompova inscenace, vycházející ze silně zkráceného textu, je ve své jevištní podobě především zábavná a v mnoha směrech nápaditá. V duchu Ioneskovy mistrné hry se slovy vytváří komiku situací důsledným dotahováním logiky dialogů, v nichž se smrtelná vážnost lomí v brilantní absurdní humor.

Takto je budován dvojdialog Jeana s Bérengerem a Logika se Starým pánem, tragikomika kolem udupání kočičky nosorožcem, stejně jako Logikův výklad o podstatě problému počtu nosorožcových rohů. Přidaná postava dirigentky – nápovědky, údajně řídící dění na jevišti, je ale jen nadbytečným ornamentem.

Nosorožci jsou prostě jen zábavní

Problém účinnosti inscenace tkví i v samotném zobrazení nosorožců a nosorožectví, které místo hrozby nabízí opět zábavnost. Proměna Jeana či Dudarda v nosorožce nevzbuzuje odpor ani nesouhlas, ale je divákům jen dalším zdrojem veselí. Nosorožci jsou prostě jen zábavní. A jejich jevištní ztělesnění svou fyzickou konkrétností postav s maskami připomínajícími Čapkovy mloky nepříliš podařené.

Po pauze inscenace těžkne a zvolna tone v nudě i problémech spojených s nevyjasněností tématu a doslovností nosorožčího sboru. Herecké výkony – ať už je to David Prachař jako Bérenger, Igor Bareš jako Jean, Václav Postránecký jako Starý pán a Dudard a především skvělá Dáma s kočičkou Kateřiny Burianové – jsou naopak její silnou a potěšující stránkou.

Celkové hodnocení: 75 %