V bookletu koncertního alba Pár míst… jste napsala, že momentálně prožíváte nejkrásnější období. Jak to bylo myšleno?

Je to myšleno především po umělecké stránce. Na albu je záznam akustického koncertu se smyčcovým triem, při kterém jsem se odvážila jít do komorní podoby písniček. Vylézt na pódium třeba jen s kytarou a harmonikou pro mě do té doby přitom nebylo běžné. Osobně to cítím tak, že když člověk překoná stud a nejistotu, tak se pak dostaví pocit ohromné svobody. To se mi při mých loňských akustických koncertech stalo.

Všechny písničky na albu jsou volné, skoro až baladické. Proč jste měla potřebu přearanžovat je do této podoby?

Ten dojem vzniká především proto, že jsou do nich zapojeny smyčce. Jejich přítomnost vytváří klid a mírnost, a já musím přiznat, že takový styl hraní za svým zpěvem zbožňuju. Když pak zpívám, nemusím to takzvaně hrotit, naopak mohu pracovat v mnoha hlasových polohách, klidně a pozorně. Táhnu svůj hlas písněmi stejně, jako se táhne smyčec po strunách. Ten klid mám ráda.

Souvisí i s atmosférou, kterou prožíváte ve svém životě?

Určitě to tak je, protože kdybych neměla klid v sobě, nikdy bych ho na desku a do atmosféry koncertů nedostala. Ano, prožívám klidnější životní období. Když pak sedím na pódiu s kytarou, klavírem a doprovázejí mě smyčce, cítím blaho. Nejkrásnější blaho, které jsem zatím v hudbě zažila.

Která z vašich písniček si vás novými aranžemi, jež jste jim pro akustické koncerty dali, nejvíce získala?

Je jich víc, ale za všechny bych uvedla Pokušení a Jiný sen. V akustické verzi se z nich de facto staly dvě úplně jiné písně. Podstata samozřejmě zůstala, jen mají jinou náladu a zvuk. Osobně mám největší radost z písniček Jedináček a Vzpomínka. Fascinovalo mě, jaké aranže k nim můj spoluhráč Jakub Zitko vymyslel. V Jedináčkovi mě baví moment, ve kterém zpívá vokální sólo Dorota Barová. Původně jsem cítila, že by do té pasáže nádherně pasoval operní zpěv. Nakonec je tam linka, která se tam hodí možná ještě více.

Troufla byste si na operní zpěv?

Posílala jsem Jakubovi Zitkovi demonahrávku toho, jak bych si zpěv v té pasáži v Jedináčkovi představovala, a nazpívala jsem to rádoby operním hlasem. Dala jsem to poslechnout i bráchovi Nikolovi. Oba měli zprvu pocit, že jsem se trošku zbláznila. Nakonec to ale pochopili. Chci tím říct, že jsem se to jakýmsi lehce operním zpěvem nazpívat pokusila, ale nemám potřebu dělat to veřejně.

Jak vaši fanoušci přijali atmosféru akustických koncertů a nové aranže písniček?

Myslím si, že spousta z nich tu změnu uvítala. Přišli i lidé, kteří by na můj normální koncert asi nepřišli. Přilákala je nejspíš místa, na nichž se akustická vystoupení konala, a také to, že se na nich sedělo, a oni tak mohli písničky vychutnávat v naprostém klidu.

Je vydání kolekce Pár míst… tečkou za stejnojmenným akustickým projektem?

Není, protože akustické turné pokračuje. Je o ně zájem, ale my se snažíme, aby se koncerty, které jsou svým způsobem jedinečné, uskutečnily opravdu jen na pár místech. Navíc mě začala bavit klasická hudba. Hodně jsem se do ní položila, a zdá se, že se mi letos na podzim splní sen a zazpívám si s filharmonií. Měly by se uskutečnit dva velké koncerty, na nich mě bude doprovázet Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína. Ty aranže, které teď pro písničky máme, budeme s Jakubem Zitkem rozepisovat pro velký orchestr. Moc se na to těším.

Klasická hudba je vaše nová láska?

Přivedla mě k ní máma, když jsem byla malá. Pak jsem to ale moc nerozvíjela. Přitom jsem díky klasické muzice v klidu odmaturovala, protože jsem si cestou do školy na zkoušky pouštěla Rádio Classic, a to mě vždycky náležitě uklidnilo. Nedávno jsem si ale koupila gramofon a v posledních měsících nakupuji staré vinylové desky. Naplňuje to mou touhu začít klasiku poznávat a víc poslouchat.

Máte v klasice nějaké své favority?

Jsem zatížena na Bedřicha Smetanu. Jsem do něho doslova blázen a jsem schopna jeho skladbu poslouchat třeba pětkrát denně. Na klasice miluju zvuk nástrojů a dynamiku, kterou skladby mají.