"Může to vypadat jako banální věc, ale Kryla asi celý život trápilo i to, že byl menšího vzrůstu a tím pádem měl tak trochu smůlu na holky. Jednou mi povídal, že s ním kamarádí spíš proto, že je známý, než že by se jim líbil jako chlap. Později jsem z něho cítil i obrovskou hořkost z nedocenění," vzpomíná Jiří Chlíbec, někdejší hudební publicista a rozhlasový dramaturg.

Podle něj byl Kryl uvnitř nesmírně tvůrčí a nebojácný a zároveň velmi křehký. "Cenil si kontaktu s nejobyčejnějšími lidmi, byl v pravém slova smyslu lidový, žádný náfuka. Přestože byl takhle otevřený a komunikativní, málokdy si pustil někoho až nejblíž k sobě. A probouzel v nás svědomí. Když jsem s ním mluvil, měl jsem jasný pocit určité ryzosti, kvůli které jsem začal zkoumat i sám sebe. On o to přitom vůbec neusiloval, tak to z něho působilo," dodává Chlíbec.

Šedesátá léta

Kreslíř a publicista Josef "Kobra" Kučera začínal s Krylem v divadélku v severočeských Teplicích.

"Seznámili jsme se, když jsme v Teplicích zakládali Divadélko na zámku. První naše představení byl Francois Villon, recitovali jsme verše a Kryl nás doprovázel na loutnu. K tomu ještě zpíval své písničky, což vlastně byly jeho premiéry na veřejnosti. To bylo v roce 1966," říká Kučera. "Já s ním v té době bydlel v podnájmu v podkroví nad teplickými ženskými domovy patřícími fabrice, kde dělal něco přes odlévání záchodků. Absolvoval totiž keramickou školu," dodává.

Další představení v teplickém divadélku se jmenoval KKK. Kryl, Koenigsmark, Kobra. "Koenigsmark a já jsme četli své neumělé básně a povídky a Kryl k tomu hrál na kytaru. Po několika představeních nás ze zámku vyhodili a my se odstěhovali do restaurace Na šikmý roh. Díky Mirkovi Kovaříkovi jsme začali vysílat v ústeckém rozhlase. O Kryla pak projevil zájem ostravský rozhlas a přetáhl ho k sobě. Karel tam zůstal a vystupoval s divadélkem Waterloo, které bylo později zakázané, rozpuštěné a pronásledované," říká Kučera.

"V devětašedesátém roce byl Kryl ten, kdo se z písničkářů u nás vyjadřoval nejintenzívněji. Ostatní do toho šli také, ale on byl jediný, kdo dokázal věci pojmenovat naprosto přesně," vzpomíná dnešní šéfredaktor časopisu Folk & country Michal "Jupp" Konečný.

Hutka: Pořád jsme se špičkovali

Písničkář Jaroslav Hutka se pohyboval v šedesátých letech na stejné scéně jako Kryl, ale kráčel v trochu jiných stopách.

"Pro mě Kryl konkurent nebyl, ale on to tak cítil, protože věci prožíval osobně a dramaticky. Když jsme v šestašedesátém začínali, mluvil o mně jako o hippíkovi, zatímco on byl z mého hlediska starší generace náležící k divadlu malých forem. Patřil ke generaci Suchého a Šlitra, navazoval na Osvobozené divadlo. Pořád jsme se špičkovali, on se vždycky snadno rozčílil a pošťuchovat ho bylo příjemné," říká Hutka.

"Naposledy před jeho emigrací jsem se s ním viděl v devětašedesátém, když mu vyšlo elpíčko Bratříčku, zavírej vrátka. Přišel za mnou do podnájmu v Libni a pokreslil mi zeď nádherným obrazem, který nazval Jako Burlaci na Volze. Představitelé našeho tehdejšího politického režimu na něm táhli po vodě obrovskou kytaru. Bohužel se ta freska nedochovala, protože dům byl zbořen," dodává Kučera

Jiří Chlíbec se s Krylem setkal na Bratislavské lyře v roce 1969: "Tehdy už bujela cenzura, která směřovala od slovenského ministerstva kultury. Přišla zpráva, jež na Kryla upozorňovala. Já tam byl s českými umělci za Pragokoncert a spolupracoval jsem tam na jednom rozhlasovém pořadu, do kterého Kryl nazpíval písničku. Myslím, že jsme si velmi porozuměli."

"Byl velká osobnost," tvrdí Hutka, "ačkoli mi jeho písničky nejsou příliš blízké. Na můj vkus jsou moc krátké, dramatické, stavící na efektu, na znělém rýmu. Jemu zase neříkal nic bigbít, kterým jsem byl odkojený já."

Emigrace a návrat domů

"Sblížili jsme se v emigraci," pokračuje Hutka. "Pravidelně jsme se setkávali na různých akcích, on za mnou občas zajel do Rotterdamu, já za ním do Mnichova. Nestýkali jsme se kvůli rozhlasové stanici Svobodná Evropa, s tím to totiž nebylo tak jednoduché. Mě tam neměli moc rádi a Krylova pozice zase nebyla tak úžasná, jak to mohlo zvenku vypadat. Přijali ho jako sportovního redaktora a jako písničkář tam byl spíš trpěný."

"V emigraci mu nebylo dobře, protože byl mentalitou Slovan," říká Kučera. "Sešli jsme se po sametové revoluci, když poprvé vystupoval v Lucerně. Změnil se. V době, kdy jsme dělali divadlo, byl pro každou legraci, jen tak něco ho neurazilo. Po devětaosmdesátém byl naštvaný. Bylo to na něm strašně vidět a možná to uspíšilo jeho předčasný odchod. Představoval si, že lidé, kteří se zasloužili o jeho emigraci, budou potrestání, jenže oni profitovali dále. Byl z toho smutný. Nebyl ovšem zlý. Kryl nebyl nikdy zlý!"

Jaroslav Hutka byl jeho smrtí zaskočen. "Bylo před ním totiž ještě řešení situace, do které se po revoluci v Čechách zamotal. Zapletl se do podivných vztahů a čekalo se, co z toho bude. Stranil sociální demokracii, přátelil se se Sládkem a postavil se proti Havlovi, protože mu měl za zlé, že se kamarádil se všemi písničkáři a na něho v tu chvíli neměl čas. To se ho dotklo, ovšem z Havlovy strany byla hloupost, že nešel na jeho pohřeb," domnívá se písničkář.

Hutka si myslí, že se Kryl v tehdejší politické scéně vůbec nevyznal. "Kdo přišel první, s tím se dal dohromady. Strašně stál o kontakt s touhle zemí, nestačil to ale dát dohromady. Bylo nedořečeno, co začal říkat, a nedožito co žil. Nestačil se vyjádřit ke změnám tady, což je smutné vůči jeho osobě i jeho dílu," uzavírá Hutka.