Článek
Jeho poslední hra Karla, uvedená činohrou Národního divadla v Divadle Kolowrat, je další variací jeho vesnických rapsódií. Staří Řekové opěvovali rapsódiemi hrdinství, Františák opěvuje hrdinství každodenního boje o přežití. Hrdinství žen, udřených po noční směně, které muži už dávno opustili a ony nastoupily na jejich místo ve sklárně i u sklenice kořalky. Dřou a chlastají stejně jako oni a s hořkou ironií se oslovují „hoši“.
Režisér Kačer má smysl pro básnivost, drsnost textu i skrytý potenciál antické tragédie. Intimnost komorního Kolowratu hře pomáhá i škodí – autentičnost a expresivita hereckých výkonů staví diváky do pozice až nevítaných voyerů. Františákovým hrám sluší divadelní stylizace. Ostatně, choreografická spolupráce Petra Zusky je zde trochu záhadou.
Inscenace staví na hereckých výkonech. Jediného muže, Fügnera, obsluhujícího bistro na benzínce, kde se ženy k ránu scházejí, hraje s obdivuhodnou i až nepříjemnou autenticitou Jan Hartl. Polorozpadlou psychiku svého hrdiny kreslí výraznou stylizací mluvního i pohybového projevu, jeho neudržovaná existence budí dojem čehosi, co už se dávno přežilo a existuje jen z mechanické nutnosti.
Výborné jsou ženy ze sklárny, především drsně mužská Bohuša Taťjany Medvecké a archetypálně mateřská Marta Kateřiny Holánové. Draha Martiny Preissové jako by sem zabloudila z jiného světa, na ženu poskytující za úplatu své služby na benzínce působí až příliš atraktivně a intelektuálně, její exprese je místy teatrální, ale v dialozích s Hartlovým Fügnerem dosahuje oproštěnosti a autenticity.
Františákova Karla není snadnou záležitostí pro herce ani pro diváky. Nicméně v kontextu současné dramatiky i divadla je ojedinělým zjevením neokázalou pravdivostí a obrazivostí.
Martin Františák: Karla
Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012 v Divadle Kolowrat, Praha.