V Red Hot Chili Peppers nebyl nepřetržitě. V sestavě nahradil zemřelého Hillela Slovaka, který si v osmaosmdesátém dopřál víc drog, než unesla jeho tělesná konstituce. Frusciante s kapelou nahrál alba Mother´s Milk (1989) i vynikající Blood Sugar Sex Magic (1991) a pak odešel, protože hudbu cítil trochu jinak, měl sólové ambice, chtěl zkusit film a hlavně dělal to, co jeho předchůdce - fetoval.

Posledně jmenovaná "láska" s převahou vyhrála a on šel ke dnu. V šestadevadesátém jej objevil novinář Robert Willonsky z L.A. Times ubytovaného v laciném hotelu na okraji Los Angeles a hledícího smrti do očí. Horní zuby měl zpřerážené, tělo bylo plné krvavých skvrn, vlasy mu už skoro všechny vypadaly a pořád prý mluvil o tom, že se nebojí smrti.

Zachránila jej kapela, která ho přijala zpátky. Přestože sama zápolila se závislostí, dopřála mu dívat se zase na diváky z pódia. Odměnou jí byl velkolepý návrat znamenitého kytaristy s úžasným citem pro hru i aranže skladeb na desce Californication (1999).

Nejlepší Fruscianteho album

Shadows Collide With People je Fruscianteho nejlepší deska. Nechal se fascinovat zvukem i melodií, záměrně nepodlehl instrumentálnímu experimentování a coby kytarista dokázal přijmout krásu zvuku klávesových nástrojů. O vokální party se střídá s Joshem Klinghofferem, a byť ani jeden z nich není velký zpěvák, dosáhli pro počin potřebné hlasové barevnosti.

Album připomíná náladu Red Hot Chili Peppers. Odlišuje se místy až teatrální syrovostí, která jako by měla napovědět, že toto je underground, nikoli střední rockový proud.

Zdlouhavé jsou nefunkční předěly mezi některými skladbami a také více než hodinová délka desky. Základ je ovšem zdravý.

John Frusciante: Shadows Collide With People

Warner Music, 64:50