František Skála je autorem drobných i obřích objektů, maluje, kreslí komiksy, dělá šperky stejně jako interiérový design, fotografuje, hraje v kapele Tros Sketos, natočil znělku pro karlovarský filmový festival…

A podobně bychom mohli pokračovat, protože záběr šestapadesátiletého umělce je ohromný a ohromující zároveň. Ostatně nyní můžete poměřit síly s jeho tvorbou mnoha tváří v olomouckém Muzeu umění. Jeho výstava jednoduše nazvaná Muzeum potrvá do 19. srpna.

Gramofon (2004)

Gramofon (2004)

FOTO: Muzeum umění Olomouc

František Skála patří mezi nejvýznamnější české výtvarníky své generace. Kvůli své práci se dřevem a samorosty si vysloužil označení „mechový dědeček“, které nemá rád, své vizáži s knírkem zase vděčí za přirovnání sňatkový podvodník nebo zloděj koní.

Jeho výtvarný projev osciluje kolem radosti i strachu z ní. Skála je humorista i mystifikátor, miluje nacházení časem poznamenaných věcí na půdách domů nebo skládkách a sám o sobě tvrdí, že v minulých životech musel patřit ke kmeni sběračů.

Série kytar i snových domů

Skálova olomoucká bilance je nejrozsáhlejší od jeho přehlídky před osmi lety v pražském Rudolfinu, která se zapsala mezi nejlepší tuzemské výstavy českého autora v porevoluční éře. V Olomouci se ji podařilo udělat podobně pestrou, nabízí průřez jeho tvorbou od osmdesátých let po současnost – v galerijním Trojlodí umožňují objevit někdy nečekané souvislosti jeho fotografie, plastiky ze dřeva, objekty z kostí, mýdla nebo mořských řas, obrazy i kresby.

I když mohou někomu třeba chybět jeho svérázná autíčka nebo šperky z mikroprocesorů, absenci některých proslavených „odboček“ Skálova díla bohatě vynahradí série netradičních, přesto funkčních kytar s názvy Sloní lyra, Topol nebo Ostrorep.

Zvuk Ticha (Tóny klinické smrti, 1991)

Zvuk Ticha (Tóny klinické smrti, 1991)

FOTO: Muzeum umění Olomouc

Do výběru se dostaly i legendární exponáty jako molitanový elvisovský oblek (1994), v němž dodnes umělec vystupuje s kapelou MTO Universal Praha, dvoumetrová svítící plastika lesního ducha Lesojana (1988) nebo obří Gramofon (2004), jehož komplikovaná doprava přivodila pořadatelům vrásky na čele. Objekt totiž tvoří pohyblivá gramofonová deska z vlnkového papíru zalitého pryskyřicí, mající se samostatnou gramofonovou přenoskou v průměru více než tři metry.

„Za přírodu považuju všechno. Nerozděluji ji na kořínky, rostliny, ptáčky a pak techniku. Chci s tím nakládat zcela svobodně a upozorňovat na možné skryté vazby, které tam jsou, protože například taková peruánská tkanina připomíná výšivkami právě mikroprocesory. A já mám rád mnohoznačnosti významů,“ řekl před lety laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, jenž dokáže využít snad každičký tvar, vyrobený člověkem nebo stvořený přírodou, a dát mu nový příběh. Pozoruhodné jsou detaily, jako když v jádřinci velkého dřevěného plodu objevíte pouzdro na fajfku.

Kytara italská (1998)

Kytara italská (1998)

FOTO: Muzeum umění Olomouc

Poeticky až melancholicky působí Domečky snů nebo objekt Zvuk ticha (Tóny klinické smrti), možná trochu děsivě vypadají starší práce, v nichž Skála experimentoval se světlem. Smutný je i Přístav II, působivá pak mohutná Přenosová loď a aktuální Koruna EU z umělé hmoty. A motivem celé výstavy se stal vtipný komár pojmenovaný Nektar.

Mistrovstvím ve znovuzpřítomňování dávno ztraceného a zapomenutého je skupina Hlav duchů z mořské řasy kelp, jejichž první varianty vznikly během Skálova pobytu v americkém Headlands. Nasvícené v dřevěných vitrínách vypadají přes zvětšovací sklo, jako by je objevila výprava archeologů v hlubokém amazonském pralese.

Archeolog lidských myslí

Zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, komtur řádu Zelené berušky a člen tajného uskupení B. K. S. pochází z umělecké rodiny a stejně jako později jeho děti vyrůstal bez bedny otupující smysly i mysl zvané televize. Vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a televizní a filmovou grafiku na VŠUP.

Neholduje moderním technologiím, před sezením u internetu preferuje procházky v přírodě i městech. Rovněž se o něm ví, že je vášnivým autorem deníků a ručně psaných dopisů, čímž zabodoval v roce 1993, když reprezentoval Českou republiku na prestižním benátském bienále. Úkol pojal netradičně. Do Itálie se vydal pěšky a v českém pavilónu vystavil deník a předměty posbírané na této 850 kilometrů dlouhé pouti.

V přístavu II. (2003)

V přístavu II. (2003)

FOTO: Muzeum umění Olomouc

„Když jsem jako ilustrátor potřeboval nějaké materiály, bylo jednodušší si je najít na internetu, ale pokud u toho chci ještě něco zažít, musím jít do knihovny, a pokud toho chci zažít hodně, musím si vyžádat třeba starý kancionál. Pak si ten vjem pamatujete celý život a zjistíte, jak obrovský rozdíl je mezi informací a zkušeností,“ prohlásil jednou.

V muzeu nezapomněli ani na tuto důležitou součást Skálova „portfolia“ – knižní ilustrace, s nimiž začínal a za které získal řadu domácích i zahraničních ocenění. Vystaveny jsou i ukázky jeho výjimečného autorského komiksu Skutečný příběh Cílka a Lídy (2007), který se stal také jedním z inspiračních zdrojů Svěrákova filmu Kuky se vrací.

Za přírodu považuju všechno. Nerozděluji ji na kořínky, rostliny, ptáčky a pak techniku.

František Skála k olomoucké výstavě řekl, že si přeje, aby zprostředkovala radost a úžas nad fascinující rafinovaností utváření světa. Jeho Muzeum dokazuje, že je to muž mnoha talentů a skálopevný ve své filozofii. Navíc v jeho podání odhaluje slovo hra úplně nové významy.