Když jsme spolu telefonovali pár hodin před vyhlášením Oscarů, tvrdil jste, že žádnou zvláštní nervozitu nepociťujete. Změnilo se to pak v sále?

To víte, že v nějaké míře té atmosféře podlehne každý. Ale já jsem byl trošku chytrej a přišel jsem do sálu až chvilku před vyhlášením naší kategorie, abych se dlouho netrápil. Uměl jsem zpaměti anglicky to, co jsem chtěl říct, a trošku jsem i věřil, že bych na to pódium mohl opravdu vylézt. No, nedopadlo to, trochu mě to mrzelo, hlavně kvůli všem těm lidem, kamarádům, kteří nám na Dobešce celou noc drželi palce. Ale vlastně jsem dostal satisfakci už předem.

Kdo vám ji poskytl, když Akademie dala přednost Invazi barbarů?

Náš agent Neil Friedman. Už cestou na vyhlášení Oscarů mi telefonoval, že Želary poběží v kinech po celém světě, takže jsem plně satisfakován. Ta pohádka, v níž už od vyhlášení nominací žijeme, sice po dnešní noci už není tak úplně nejkrásnější, ale krásná je pořád ještě hodně.

Jak jste trávili první hodiny po vyhlášení?

Nakonec jsme šli na bál, který se asi líbil víc holkám než klukům. Mně osobně to zrovna moc zábavné nepřipadalo, takže jsme se nakonec sešli tady v hotelu, poseděli, popili, a teď už odchází většina naší party spát a já zůstanu se ženou, což je nakonec přece nejkrásnější.

Jak to tedy teď bude s nasazením Želar v mezinárodní a zejména americké distribuci?

Teď, když jsme Oscara nedostali, nebudeme s americkou premiérou spěchat, uděláme ji nejspíš až někdy v srpnu a připravíme k ní tady propagační kampaň. To znamená, že někdy v květnu pojedeme nejspíš do New Yorku film představit a udělat, co je třeba k jeho dobrému uvedení do kin. Konec konců zkušenost máme s Musíme si pomáhat, takže věřím, že Želary připravíme podobně.

Jaký máte program před cestou domů?

Teď před sebou máme volný den, pojedeme do Malibu k Třískům, kde máme na zahradě naplánované rožnění a chceme se také podívat na výlet do pouště. Do Prahy se vrátíme ve středu.