Kamarádem mu je šedesátiletý malíř Evžen, zarytý amerikanofil, očekávající v tu chvíli další válku a zároveň toužící vynalézt talířek, na němž by se rohlík s gothajským salámem nekácel dolů.

Dvacet let je Arnošt rozvedený, jeho „bývalka“ Marcela se svým „novým“ se v knize rovněž mihnou. Kromě setkávání se s Evženem nad sklenicí piva jsou mu radostí knížky, které sbírá a zároveň chce prodávat. A pak šestiletý Míša, naděje blížícího se stáří, a samozřejmě ochranitelská mise vůči dceři Julii, která těžko může nenaplnit statistickou většinu rozvedených.

Navíc se Arnošt stará o svého otce, který se i přes péči ošetřovatelů vrací do reality jen občas a jemuž natahuje kalhoty pomalu jako malému Míšovi. Také začíná navštěvovat lékaře, respektive lékařky, které mu na otázku, zda je všechno v pořádku, odpovídají: „Uvidíme.“

Šabach se hlásí k Hrabalovi

V tu chvíli Šabachův hrdina pocítí, že mu někdo za čelem pomalu nafukuje balónek, který je větší a větší. A uvědomí si, že má v hlavě najednou velký balón plný ničeho.
Autor miluje Jaroslava Haška (především jeho Švejka) a řadu dalších autorů, včetně Reginalda Campbella a jeho příběh divokého slona Pu Lorna. Miluje i bibli, která mu v knize Job říká: „Člověk zrozený z ženy má život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží.“ A tak se s tím vědomím snaží jeho hrdina Arnošt „vydržet“.

Šabach se hlásí k Hrabalovi nejen mottem o tom, že některé skvrny nelze odstranit bez porušení podstaty látky. Nejen tím, že pivní osvěžovnu nazývá Ticho. Ale hlavně sebeironií hrdinů. Pohledem, který ostrost jinak nelítostného světa nechává jakoby za hranicemi jejich prožitků. Touha po svobodě je ukryta právě v milovaném příběhu slona Pu Lorna. I když si jeho jednotlivé stránky Arnoštův otec jednoho dne pomaže marmeládou a s chutí je jí…

Zkrátka klasický Šabach, který se snaží skoro každou situaci shodit, aby slzy dojetí či smíchu nekanuly v knize, ale případně až čtenáři po líci. Ten však zároveň vyjekne překvapením, jak se nový příběh zauzluje.

Soubor jednotlivých obrázků, vtip, kontrast, ironie, to vše vytváří styl Šabachova vyprávění. Dokazuje, že je s ním schopný hledět nejen na dobu svého mládí a vysmívat se „bolševikovi“, ale vypovědět i osud dnešního více než zralého muže a jeho rodinného okolí, kde každý nese vlastní pomyslný kříž, i když si toho nemusí být vědom.
Pár slovy vypravěče, jednou řečenou větou dokáže charakterizovat jednotlivé postavy, mající pak nezaměnitelnou vůni i půvab.

Šabach touto prózou potvrzuje, že jeho místo na mapě současné české literatury je trvalé. A že jeho osobitý styl jí dodává na pestrosti.

Celkové hodnocení: 85 %