Je to jako na horách: kdo je chce skutečně vidět, musí jít po úzkých, málo frekventovaných stezkách. To, co bylo u nás letos napsáno o průměrnosti soutěžního programu v Berlíně, o filmech, které do soutěže prominentního festivalu jednoduše nepatří (americký film Konečný sestřih s Robinem Williamsem), to je všechno pravda. Nicméně pořád jsou ještě stezky, které vedou k velmi zajímavým filmům.

Mezinárodní fórum mladého filmu a jeho kulturně antiglobalizační filmy. Je to jedna z výrazných programových sekcí s filmy začínajících režisérů a tématy, která jinde k vidění prostě nejsou. Běžel tu například kontroverzní film náruživé francouzské režisérky Catherine Breillat Anatomie pekla, jehož obscenita jde na samu hranici fyzické únosnosti.

Obscenita včetně dlouho snímaného zasunování násady od motyky do ženského pohlavního ústrojí je však vznešeně zdůvodněna: má jít o studii lidské opuštěnosti a kritiku současné pornokracie.

Šéf Fóra Christoph Terhechte je přesvědčen, že pro inovativní filmy je pořád ještě velké publikum: "Stále existuje hodně diváků, které hollywoodské filmy strašlivě nudí a kteří chtějí zažít něco jiného. Nám jde o to, ukazovat mnohost uměleckých postupů. Úspěšný film nemusí vypadat tak jako nejnovější film s Eminemem nebo Hughem Grantem. Existuje více filmových jazyků. A proto s potěšením ukazujeme jak digitální film z jižní Afriky, tak kasovní trhák z Thajska nebo Hongkongu."

Dealer, patrně jeden z nejoblíbenějších filmů Fóra. Třicetiletý maďarský režisér Benedek Fliegauf je žákem maďarského Švankmajera - Bély Tarra a ve filmu líčí jeden den bezejmenného překupníka kokainu, jak jede na kole od zákazníka k zákazníkovi.

Dealer prodává drogu mj. ženě, kterou má rád, protože s ní má (patrně) dítě. Žena je schoulená a prosí o dávku. Když ji dostane, začne dealerovi nadávat. "Kolik lidí jsi zničil?" křičí. Dealer bere dceru ke známým. "Myslíš, že jsi můj táta?" ptá se dívka. "Nevím," odpovídá dealer. "Až máma bude v nemocnici, tak budeme prodávat spolu, jo?" těší se dítě.

Jeden zákazník dealera na konci dne zmlátí, protože už pro něj nemá kokain. Pak si dealer pod plakáty s krásnými zdravými lidmi ve fitness centru sám stříkne, lehne si do rakve horského slunce a kamera se pomalu vzdaluje, až zůstane jen štěrbina světla vycházející z rakve. Je to tedy dealerův poslední den? Tady se názory liší. Jedni říkají, že úvodní sekvence, v níž zafáčovaný dealer leží v nemocnici, je důkazem, že přežil. Jiní tvrdí opak.

B-Happy. Chilský film v režii významného režiséra Gonzala Justiniana. Univerzální story současného filmu o prostituci -náctiletých. Patnáctiletá Kathy žije s mámou a bratrem, táta je ve vězení. Bezvýchodná situace chudých lidí, kteří vědí, že si nebudou moct nikdy nic dopřát. Tak aspoň sní, nebo se prodávají.

A na druhé straně leží - topograficky i obsahově - čínský film Zamilovaná Baober o bohatém manažerovi jménem Liu. Žije s rodinou v přepychovém bytě v mrakodrapu, má doma koupelnu s písečnou pláží a záchod z mramoru z Malediv.

Ale má toho všeho dost. Chce utéct ze světa reklam a peněz a najít lásku. Zamiluje se do mladé, romantické Baober a odstěhuje se s ní do opuštěné továrny. Není tam nic, jen počítač, jeřáb a visutá vana, v níž se Baober koupe. V závěru filmu spadnou milenci z mrakodrapu do staniolu a všude kolem se rozsvítí barevné pavučiny a vlají kolem nich a rozletí se bílé holubice a Baober narostou křídla a ona vyletí oknem ven.

Nový čínský surrealismus není žádný umělecký program ani nový umělecký styl. Jeho podstatou je techno a punk estetika, mísící se v podivuhodném víru. Režisérka Li Shaohong patří k mladé generaci režisérů, kteří chtějí pojmenovat rychlý život moderní Číny, aniž by ho jakkoli zevšeobecnili. To, co vnímáme, jsou jen motivy, jen izolovaná konkréta. Není souvislostí. Není paměť, není dominantní dojem z ničeho. Je jen byznys a surfování životem.

Současný film se stále víc podobá dokumentu. Dokumentaristický přístup a převaha skutečných událostí se snaží obrodit film, který podobně jako ostatní kultura ztratil svou vypovídací razanci. Velké fikce selhávají, nemají už schopnost vyjádřit naprosto nic a jsou odsouzeny zůstat prázdným stylistickým cvičením (Theo Angelopoulos s filmem Plačící země, který běžel v soutěži).

Mimosoutěžní sekce Panorama ukázala několik filmů z rodu "mockumentary" - jsme dokumentární, ale ne moc a děláme si srandu. Jsme jako skuteční, ale celé je to jen hra. Hranice mezi skutečností a výmyslem mizí, nikdo nebojuje ani za pravdu, ani za lež, protože obě kategorie se od sebe stejně nedají rozpoznat.

"Je třeba nechat padnout historický rozdíl mezi pravdivým a nepravdivým, mezi realitou a fikcí, mezi vědou a uměním," napsal Vilém Flusser v Moci obrazu. Ve filmu tento proces probíhá možná už deset let. Film The Yes Men tří režisérů Ch. Smithe, D. Ollmana a Sarah Priceové (USA) vypráví o dvou amerických webových hochštaplerech, kteří na www.gatt.org parodují Světovou obchodní organizaci WTO.

Nabádají čtenáře, aby si byli vědomi úskalí globalizace. Snaží se akreditovat na kongresech WTO a přednést tam svou vizi. Jsou to klauni, kteří v podstatě říkají pravdu, ale nikdo ji jako pravdu nebere: Smysl globalizace je jen ten, aby se "Spojené státy staly ještě bohatší". Globalizace je ničivá pro rozvojové země. Další přednášky obou hochů pojednávají o recyklaci odpadu do hamburgerů a o zavedení čipů pracovníkům firem za účelem jejich stoprocentní kontroly.

V režii britské režisérky Madeleine Farleyové vznikl film Trollywood o losangeleských bezdomovcích, kteří kradou v supermarketech vozíky. Ve vozících vozí jak své věci, tak odpadky do sběrných surovin. "Je to jejich domov. Měli bychom jim vozíky dávat, aby je nekradli. Bohužel v situaci, kdy jsme museli zavřít naše největší útočiště pro bezdomovce, je to nereálné," říká losangeleský šerif.

Mezi nejhezčí momenty filmu patří scéna, v níž bezdomovci tlačí vozíky mezi limuzínami hollywoodské smetánky před hotelem Ritz, vedeni svým černým aktivistou. Ten tvrdí, že bezdomovci jsou svědomím Hollywoodu. Někteří bezdomovci vydělají na sběru deset nebo dvacet dolarů denně, výjimečně až stovku. Peníze jsou jim však k ničemu, protože jsou to většinou duševně nemocní lidé a peníze propijí, prodrogují nebo jim je někdo ukradne.

O selhání fikce v dnešním rychlém světě můžeme vymýšlet teorie. Mohou za to diváci, kteří si v kině čtou mobily? Nebo snad média? Doba? Filmaři sami?

Kultovní kanadský režisér John Greyson, který začal jako novinář a autor krátkých dokumentů, se po třiadvaceti letech práce dopracoval k historickému plátnu. Díky spojení s jihoamerickým televizním producentem Jackem Lewisem vznikl scénář a později film s názvem Proteus, čerpající z událostí v Jižní Africe 1725.

Bílý pastevec Claas Blank z Holandska je kvůli kradení dobytka odsouzen do trestné kolonie na Robben Island, ostrov později proslulý díky věznění Nelsona Mandely. Blank se dostane na dobré místo v botanické zahradě, kde se homosexuální botanik Niven snaží vypěstovat novou odrůdu tulipánů. Celý film je homosexuálním románkem mezi Blankem a jedním černošským vězněm, akcelerovaný Nivenovým žárlením. Románek je zakončen dvěma tresty smrti shozením z lodě.

Film za půl miliónu dolarů byl natáčen osmnáct dní na hi-definition video na základě téměř dvou tisíc jihoafrických soudních přelíčení, týkajících se pohlavních zvráceností, zejména sodomie. Ze sodomie však nezbylo prakticky nic, film se spíš než co jiného snaží ukázat krásu mužského pohlavního aktu. Ve filmu jezdí moderní auta, vězni kradou na poli do plastikových pytlů a jsou tu další novodobé reálie.

Výborný film natočený podle historických událostí se jim zároveň vzpírá. Je něčím mezi dokumentem a fikcí, mezi historií a historickým výmyslem. Jeden z mála filmů, který bychom teoreticky mohli zařadit mezi "fikce", hraje opět na to, co zkoušejí i ostatní filmy: boří hranici mezi výmyslem a skutečností a buduje nový filmový svět na šerosvitu pravdy a lži.