Česká literární scéna je zaplněna "tuctovými" podvrženými jmény a nikdo z vás ani netuší, že jde o pseudonymy. Jsou výtečníci, kteří střídají dokonce i 10 příjmení, a některá periodika jsou popisována dvěma až třemi autory, i když podle obsahu by jich mělo být asi tak 20.

Literární historici se tak dostávají do trapných situací, a to ještě není nic proti knihovníkům, kteří se pak marně snaží sestavovat databáze tzv. jmenných autorit.

Jako bychom se po roce 1989 zase vrátili na přelom 19. a 20. století, do šťastné doby fin de siécle, kdy patřilo k dobrému tónu mít portfolio autorských jmen, ale i zkratek či geometrických značek. Tehdy ovšem byly pseudonymy samy o sobě umělecká díla; třeba takový básník a překladatel Karel Mašek používal kromě jiných jméno Budulín Krasocitný.

Další autoři byli zase jasnozřiví: Miloš Marten některé svoje texty podepisoval jako Ivan Skála. A také byli takoví, jež zavrhli rodné jméno úplně - Otokar Březina nechtěl být Jebavý. Archeolog Josef Ladislav Píč se dokonce zastřelil, ale to bylo o něco dříve a mohla za to jeho duševní porucha, nikoliv příjmení.

Zatímco před sto lety autoři přijetím pseudonymů chránili svou rodinu a čest (aspoň mně to tak připadá), dnes je rezignace na "úřední" jméno reakcí na dvě stejnou silou působící tendence.

Ta první je charakterizována až chorobným lpěním na logu, značce, copyrightu, autorském právu - někdy i ve zcela směšných případech, ta druhá odráží absolutní svobodu v přístupu k informacím, k jejich transportu, zpracování či pozměňování, a tedy i ke všem autorským počinům, jež nastala díky novým technologiím.

Prostor, který bychom mohli pracovně nazvat culmat (kulturní matrix), je tedy na jedné straně stále více značkován, omezován zabíráním a rozšiřováním claimů, na druhé straně je stále více otevřen pro kteréhokoliv amatérského kovkopa... Že by se z toho jeden zbláznil? No právě!

Jerome Klapka Jerome - to je přesně to jméno, kterému bych normálně nedůvěřoval. Kvůli tomu prostředku: Jeromův otec se jmenoval J. Clap J. a clap je mj. v hovorové angličtině kapavka.

Ale jde opravdu o významného britského autora, jehož román Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) přeložil i Emil Hácha. Snažil jsem se Tři muže přečíst několikrát, ale tento humor se se mnou míjí (podobně je tomu i s Jirotkovým Saturninem). Teď se o to aspoň mohu znovu pokoušet, na této adrese jsou Tři muži kompletní.

Kontakt: sofar@atlas.cz