Adaptace, pod níž je podepsána dramaturgyně Daria Ullrichová, představuje jazykově nesourodý a právně pochybný slepenec z překladů Jindřicha Hořejšího, Karla Krause a překladatele Da Ponteho libreta Rudolfa Vonáska (proč ne Nohavicovo libreto, které pro Hraběte volí označení „šéf“ či „boss“?).

Vykradený text „obohatili“ inscenátoři vulgarismy na jedné a filozoficko-sociologickým jazykem na druhé straně, dohromady je to chaotický hybrid stejně jako inscenace, jež chce být aktuálně kritická i zábavná, ale potácí se bezradně mezi oběma póly, přičemž neváhá sáhnout jak po fórcích laciného bavičství, tak po „vysoké“ wilsonovské stylizaci.

Je to ale Wilson po česku, kdy se s výtvarnou i pohybovou stylizací zachází velmi volně, jen se naznačí a vzápětí bezstarostně opustí ve prospěch pro Národní divadlo už typické herecké přibližnosti. Po spíše nezávazné situační komice první části druhá polovina zaostří směrem ke společenské satiře – z Figara (Richard Krajčo) se stane mladý Paroubek, hájící morálku drobných podnikatelů, z Bazilia (Jan Novotný) zastydlý rocker sršící nenávistí ke všem „konformistům“, z přitroublého zahradníka Antonia (Milan Stehlík) zase filozof citující do mikrofonu Spenglerovy chmurné předpovědi zániku civilizace založené na moci peněz. A končí se temným výbuchem do tmy – čeho se však týká, Bastilly nebo snad newyorských dvojčat?

Celé je to umělé a nefunkční, protože když už hledat analogie, tak přece Hrabě a Figaro jsou týpci vyznávající stejnou morálku a používající stejně nečisté metody – a naše dnešní korupce je na hony dál od té, jakou poznal a zobrazil Beaumarchais.

Nepomohla ani Březinou přetavená Mozartova hudba, ani Beethovenova Óda na radost. Ani herecká přibližnost, v níž Miroslav Donutil hraje opět svou vyzkoušenou obměnu typu „Donutil“, ať je to Don Juan nebo Hrabě, a Richard Krajčo hraje Richarda Krajča. Miloslav König jako Cherubín snaživě mutuje, jiskřičky života se daří vykřesat ze zbytečně zkarikované Hraběnky Kateřině Winterové, zatímco Zuzanka Pavly Beretové je jen povšechně roztomilá.

A mezi tím se motá herecky nijaký a nejistě notující Vysokoškolský umělecký sbor. Proč to všechno, těžko říct. Když už bych si mohla vybrat, půjdu raději na Mozarta.

Celkové hodnocení: 40 %