Jak vznikla vaše poslední nahrávka u Supraphonu s koncerty Františka Bendy?

V Drážďanech, kde již šestnáct let vyučuji na místní Hochschule für Musik, jsem zcela náhodou našel v archívu Zemské knihovny několik koncertů Františka Bendy. Přitom tento houslista a skladatel 18. století působil v Německu jako já nyní, jen s tím rozdílem, že hrál na dvoře krále Fridricha II. Velikého, kam kvůli víře odešel z Čech. Napsal několik houslových koncertů a některé z nich jsem našel v archívu ještě v rukopisech jeho opisovačů. Vybral jsem čtyři, které ještě nebyly hrané, nechal jsem je rozepsat a díky Supraphonu jsem je i natočil.

Doprovází vás Pražská komorní filharmonie v menší sestavě. Proč?

Chtěli jsme zachovat původní styl bez postromantických úprav 19. století, kde množství nástrojů překrývá zvuk cembala. Tady je každý nástroj zastoupen jedním hráčem, takže se celkově podobá originálnímu zápisu. O technice jsem se navíc ještě radil s některými specialisty na dobovou interpretaci.

Houslista Ivan Ženatý (50) v květnu vystoupí na Pražském jaru.

FOTO: Supraphon

Na jaké housle nyní hrajete a počítáte i s koncertním uváděním Bendy?

Již několik let díky newyorské nadaci Harmony nehraji na housle Guarneri Princ Oranžský, které jsem vrátil do pražského Národního muzea, ale na jiné Guarneri z roku 1740, které jsem objevil v New Yorku. A Bendu chci hrát i koncertně, první větší koncert bude v lednu 2013 v Drážďanech s místní filharmonií na koncertě jenom českých skladatelů.

Vaše pedagogické působení v Drážďanech končí a odcházíte učit do Ameriky. Jak jste byl v Německu spokojen a proč se nevrátíte do Prahy?

Německé hudební školství a hlavně jednání s lidmi je na úplné jiné úrovni než u nás. Přes občasný byrokratismus se to nedá srovnávat s našimi poměry. O pražskou HAMU jsem usiloval, udělal jsem dva vstřícné pokusy, naposledy letos na přijímacích zkouškách, ale pochopil jsem, že naše představy se rozcházejí, tak jsem uvítal americkou nabídku.

Jak k ní došlo?

Loni v září jsem hrál v USA v New Orleansu, kde mne také pozvali do rádia k rozhovoru a chtěli, abych něco zahrál. Zahrál jsem Bachovu Ciacconu a asi po třech měsících mi volali z clevelandského Institute of Music, zda bych tam nevedl mistrovskou třídu. Stalo se a následně mi nabídli, abych u nich vyučoval i dlouhodobě. Byl jsem již u přijímaček a výsledek je, že mě tam od září očekává 18 studentů. Dost se těším, protože to bude zase něco jiného než v Německu, clevelandský institut je totiž soukromá škola, kde se za hodinu platí.

Takže se budete stěhovat?

Po českosaském Švýcarsku a Podřipsku, kam jsem se s rodinou přestěhoval před časem, to bude další změna. Jsem zvědav, jak to moje rodina přijme.

Co vás ještě letos čeká?

Těším se hlavně na dva koncerty. Na Pražském jaru zahraji Brahmsův koncert spolu s BBC Symphony Orchestra a Jiřím Bělohlávkem, se kterým vždy rád spolupracuji. A v prosinci mě čeká v newyorské Carnegie Hall recitál. Chtěl bych jej věnovat památce Josefa Suka.