Hlavní obsah

Medeski, Martin & Wood nabídli totální hudbu

Novinky, Alex Švamberk
Praha

Přídomky koncert roku na hony páchnou reklamou. V případě pondělního vystoupení amerického jazzového tria Medeski, Martin & Wood v pražské Meet Factory však nešlo o žádné přehánění. Trio, které se do Prahy vrátilo po šesti letech, nabídlo úžasný zážitek, potvrdilo své výjimečné kvality a ukázalo, že jsou pro ně jakékoli škatulky malé, že představuje kategorii samu pro sebe.

Článek

Trio se sice neprezentovalo ve své nejradikálnější podobě, kdy by celý večer hrálo jen jednu dlouhou improvizaci, ale jasně ukázalo, že improvizace je mu blízká a jde skutečně o nejlepší jam band dneška. Patrné to bylo hlavně v úvodu, kdy nabídlo avant-free-funk čerpající z nejlepších tradic funkových experimentů newyorského downtownu, s jakým přicházely soubory okolo Billa Laswella. Medeski a spol. však zašli ještě dále, motivy se neopakovaly, neustále se proměňovaly a přelévaly jeden do druhého. Bicí vpadávaly do přerývaných figur baskytary a vše kořenily kosmické zvuky kláves. To byla hudba 21. století, totální hudba, připomínající svým proměnlivým přístupem nejspíše sólového Cecila Taylora, který by piano vyměnil za tříčlenné kombo.

Ale i tradičněji pojaté skladby ukazovaly, že skupina nechápe groove jako opakující se ostináto, ale jako dynamický, proměňující se podklad, který pulsoval. Oproti minulému vystoupení nebyly tak patrné vlivy hip hopu, i když byly stále výrazné. Stejně tak se ale v bicích objevovaly ohlasy bebopu a v celkovém pojetí zase i názvuky elektrofunku, jaký v první polovině sedmdesátých let nabízel na desce On The Corner Miles Davis.

Medeski, Martin & Wood ukázali, že trio tvořené baskytarou, bicími a klávesami, mezi nimiž nechyběly hammondky, nemusí znít za každou cenu jako Booker T & MG´s z klasických nahrávek pro Stax. Medeskiho parta je mnohem pestřejší a proměnlivější. Ani s varhanami nenabízí jen jednu polohu. Nebojí se brát nejen z volnosti free jazzu a improvisingu, ale ani z rocku, což ukázaly některé riffy zkreslené basy a podivné elektronické zvuky kláves, jak od spacerockových nebo krautrockových part.

Asi největším překvapením byl moment, kdy se Chris Wood chopil kontrabasu, jehož zvuk ale byl také zkreslený. Nabídl nejen fascinující sólo, ale i triu dal odlišnou polohu, v níž se lyričnost snoubila s divokostí.

Všechny skladby měly obdivuhodný vývoj, úvod a závěr neměly většinou mnoho společného, kapela se jako dobrý jam band odkázala od úvodního motivu odrazit a rozvíjet jej tak, až se proměnil v úplně jiný. Takhle má vypadat jam band, a ne jako nějaký derivát z Grateful Dead, takhle má vypadat jazzové trio současnosti.

Celkové hodnocení: 90%

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám