„Richarda Haška jsem poznal v době, kdy jsem pracoval na knize Toulavé house,“ řekl literární historik Radko Pytlík. „Bylo až neuvěřitelné, jak přátelský vztah s ním člověk na první pohled navázal. Byl neobyčejně vzdělaný, ale nedával to okázalým způsobem najevo. Viděl hluboko do oblasti, kam jsem se já dostal a která otevírá cestu k pochopení mnoha věcí nejen literárních, ale i historických a politických.“

Být synem slavného otce nebývá nikdy lehké, řekl také Pytlík. V českém národě se totiž velikost nesnáší a často vede k tomu, že se ji mnozí snaží ponížit a srazit na tuctovou úroveň. A od roku 1928, kdy Erwin Piscator inscenoval v Berlíně Švejka, začala hvězda Jaroslava Haška zářit po celém světě.

Jako otce ho představila jen jednou a strávili spolu pár hodin

Pytlík zdůraznil, že pro Richarda nebylo jednoduché být synem člověka, se kterým se navíc potkal jen několikrát. Po narození ho otec viděl dva tři dny, protože ho odvrhla rodina manželky Jarmily Mayerové, která ho měla za ztroskotance.

Setkal se s ním párkrát v roce 1921. Matka mu řekla, že je to redaktor časopisu Tribuna. Nesměla totiž před rodiči přiznat, že se stýká s otcem svého syna. Jako otce ho malému Richardovi představila jen jednou a strávili spolu pár hodin. Hašek zemřel v roce 1923, ani ne čtyřicetiletý.

„Říkal mi, že se maminka snažila kolem něho vytvořit jakýsi nimbus. Každé jeho slovo vyložit jako dědictví Haškovo. V časopise Tribuna měla dokonce celý seriál, kde usilovala o zachycení každého momentu z jeho života. Richard cítil jistý stud spojený rovněž s tím, že si vybral vlastní cestu. Bylo obdivuhodné, že vystudoval architekturu a stal se jedním z předních tvůrců, kteří v ní prosazovali nové směry,“ dodal Pytlík.