Článek
Patřil jste po pražském jaru 1968 mezi první československé umělce-emigranty. Co bylo podnětem k tomu, že jste na mnoho let opustil Československo?
Přijel jsem 19. srpna 1968 do Milána a za pár dní na to k nám vtrhli Rusové. Informací jsem měl málo, ale byly dostatečně varovné. O Brežněvovi jsem si nedělal žádné iluze. Tušil jsem, jak to tu bude vypadat, až totalitní režim sejme svou úsměvnou škrabošku. Měl jsem vyjednanou cestu do Ameriky, ale přišla nabídka z německého Kielu na vysokoškolskou docenturu na dva semestry, a pak mi tu udělili i řádnou profesuru a já tam zůstal.
Cítíte se dnes víc jako Němec, nebo jako Čech?
Doma jsem v Německu, doma jsem v Česku – nedá se to oddělovat. Kdybyste se na totéž zeptali spisovatele Thomase Manna, který před nacisty emigroval do Švýcarska, tak by vám odpověděl podobně. Malíř Kandinský žil v Německu a ve Francii, a přesto zůstal duší Rus. Zapomenout či odhodit kus svého života, to opravdu nejde.
V západním Německu působila řada výtvarníků z bývalého východního bloku nebo přímo z Československa, třeba Markus Lüpertz, rodák z Liberce, a Milan Kunc, rodák z Prahy. Existovala tam nějaká vzájemná solidarita?
Znám třeba Lüpertze, ale sešli jsme se až po mnoha letech mého působení v Německu. Ono to není jednoduché: přijdete do zaběhnutých struktur a snažíte se do nich nějak vsunout. Navíc v umění je to tak, že bojujete sám se sebou a také sám za sebe.
Často dáváte svým sochám biblické názvy. Jste věřící?
Jsem věřící, ale název současně vždy evokuje něco, co se z bible nebo antických mýtů obecně vztahuje k lidskému osudu. Náboženské téma mě lákalo. Ještě za pobytu v Československu jsem v 60. letech dělal společně s dalšími výtvarníky oltář a liturgické vybavení do kostela v Jedovicích na Moravě. V Německu mám v šestimetrový kříž v Kielu. Těchto realizací je víc. Ve spolupráci s malířem Mikulášem Medkem, se kterým jsme si padli do oka, vznikl oltář, který je vystaven i na této mojí pražské bilanci.
Jaký je váš vztah k výtvarné minulosti?
Obdivuji staré umění, dokonce ty vůbec nejstarší výtvarné projevy. Fascinuje mě třeba sochařská tvorba Chetitů. Rád chodím do muzeí, bez toho by byl můj život ochuzen. Několik měsíců jsem pracoval v Římě, vzniky tam třeba moji andělé, pro něž se stal inspirací Bernini a jeho sochy na Andělském mostě. Na výstavě najdete i můj Portál věnovaný Matyáši Braunovi.
Jezdíte i výstavy současného umění, třeba na různá bienále?
Byl jsem nedávno na bienále v Benátkách. Vždycky se tam najde něco dobrého a zajímavého. Každá generace dělá umění trochu jinak. Tak to bylo vždycky.
Jel byste teď na Hirstovu výstavu do Londýna podívat se na akvárium se žralokem naloženým ve formaldehydu?
Ne, já už jsem ho viděl a podruhé nemusím. Pro mě to je konjukturální umění, jinak se to asi charakterizovat nedá.
Patřil jste kdysi v Praze do skupiny Šmidrů, která vyznávala černý humor a grotesku. Vracíte se někdy k tomu?
Grimasa, škleb, to mě často inspirovalo. Tehdy šlo o naši reakci na dobu totality, kterou jsme prožívali. Ty různé gagy a provokace, to byla možnost, jak zůstat pořád člověkem. Drželo nás to nad vodou.
Dost často modelujete lidskou hlavu, ale na rozdíl od vašich prvních soch, což jsou portréty opravdových lidí, pracujete nyní spíše s tváří jako maskou. Co vás k tomu přivedlo?
Maska je víc než obyčejná socha, je součástí kultu. Člověk v masce není herec, ale stává se symbolem jistých situací. Mám rád různé staré kultury, které s maskami pracovaly, zajímá mě to, ale že se něco podobného objevuje v mém sochařství, to bych řekl, že je jaksi samovolně.