Textařka Jiřina Fikejzová: Buď to člověk umí, anebo ne

Skutečně jsem tenkrát s textováním písní skončila. Psala jsem ale pořád – pořady pro rádio, fejetony do novin a podobně. Po deseti letech se mi jiné nakladatelství ozvalo, abych rozšířila původní verzi knížky o další vzpomínky. Učinila jsem tak a vyšla kniha nazvaná Povolání textařka… v důchodu?

Všechno do té doby probíhalo podle mého předsevzetí, ale předloni napsala Hana Hegerová ve sleeve note svého alba, že ví, že už nechci psát texty, a že ona už nechce zpívat, přesto by prý byla ráda, kdybych ještě nějakou její písničku otextovala. Moc se mi do toho nechtělo, dokonce jsem si zprvu řekla, že nebudu své rozhodnutí měnit. Za Hanu se ale přimlouvala spousta lidí, a tak jsem nakonec neodolala a text jí napsala. Má jednu velkou nevýhodu: může ho zpívat jedině ona. Je pro ni napsaný na míru.

Otextovala jsem původně francouzský šanson, který se teď jmenuje Indiánské léto v Paříži. Je ale otázka, jestli ho Hana bude chtít nazpívat a vydat.

To v žádném případě. U psaní textů je to tak, že to buď člověk umí, anebo ne.

Na Karlově univerzitě jsem začala studovat v roce 1946 a diplom jsem dostala v roce 1950. Rok po únorovém převratu se ale přestala sociologie přednášet, protože to prý byla pavěda, a z psychologie zbylo také velmi málo. Profesoři si ovšem už předtím povšimli, jak mě psychologie baví.

Profesor Doležal mě seznámil na dálku s profesorem Brožkem, jenž odtud utekl před Hitlerem a na univerzitě v Minneapolisu vedl katedru psychologie osobnosti. Posílal mi separáty o experimentech, které tam dělali. Bylo to dohodnuté tak, že jakmile v Praze dostuduji, půjdu na stáž za ním. Z toho ale bohužel kvůli politickým změnám v osmačtyřicátém roce sešlo.

Já jsem tenkrát běhala krátké tratě za Spartu, která patřila pod podnik ČKD Sokolovo. Ten mi po absolutoriu nabídl místo psychologa v jeho učilišti v Praze. Pracovala jsem tam jen asi tři roky, ale nikdy na to nezapomenu.

Bylo tam asi tisíc učňů, z toho třetina ze Slovenska. Mé představy o působení tam se během několika dnů rozplynuly, takže jsem dělala to, co mi ta práce zrovna nabízela. Zařídila jsem tam například novou knihovnu nebo jsem pozvala na besedu básníka Vítězslava Nezvala, kterého jsem měla ráda.

Při tom jsem stále závodně běhala, byla jsem dokonce reprezentantka a také spoludržitelka českých rekordů z té doby ve štafetovém běhu na 4 x 100 a 4 x 200 metrů. Byla jsem ale z celého družstva nejpomalejší, za což mě trenér právem káral. Říkal, že mrhám talentem, já jsem ale neměla na trénink čas, protože jsem měla řadu jiných zájmů.

Už na gymnáziu v Lounech, kam jsme se z rodného Lomu u Mostu přestěhovali v mých jedenácti letech. Tehdy byla válka a my jsme měli kapelu, se kterou jsme zpívali americké evergreeny. Zpívat anglicky byl problém, a tak jsem se pokoušela psát české texty. Textařku ze mě ale udělal až Vladimír Dvořák, který mě seznámil s Karlem Vlachem.

Když jsem odešla z ČKD, narodil se mi syn. Byla jsem na mateřské dovolené a jednou jsem se tak probírala vzpomínkami, až jsem došla k psaní textů v Lounech. V té době jsem brala Vladimíra Dvořáka jako nejlepšího českého textaře, a tak jsem mu napsala do rádia, jestli bych mu mohla své texty ukázat. Odpověděl mi, dali jsme si schůzku, texty si přečetl a nakonec mi řekl, že mě seznámí s Karlem Vlachem.

Tou jsem se cítila být, až když jsem slyšela text své první písničky z rádia. To bylo v roce 1957 a písnička se jmenuje Půvabná a svěží. Tenkrát bylo psaní textů mužskou doménou a já nikdy nezapomenu na to, jak si mě Vlach změřil a písničku mi svěřil se slovy: „Zkuste to, dívko, Borovec mi to vrátil.“ Můj text byl nakonec přijat. Písničku zpíval Sbor Lubomíra Pánka a sólo Zdeněk Borovec, který tehdy ve sboru účinkoval. Ten Zdeněk Borovec, který tu písničku vrátil Vlachovi neotextovanou.

Nikdy jsem nedokázala psát pro nikoho, kdo mi nebyl příjemný. Taková profesionálka jsem nebyla. Výborně se mi naopak psalo pro Juditu Čeřovskou, s níž jsem spolupracovala v úvodní fázi své kariéry. Také se mi dobře pracovalo s Marií Rottrovou, se kterou jsem vlastně strávila svou poslední tvůrčí fázi.

Psala jsem je s potěšením. Měla jsem už jednak životní zkušenosti a také jsem se uměla do mužů vcítit. V tom mi pomohla ta vystudovaná psychologie. Víte, pro Karla Gotta bych nikdy nemohla psát text hovorovou češtinou. Nebylo by to ono. Pro Waldemara Matušku nebo Vaška Neckáře mi to ale šlo vždycky.

Pro Franka Sinatru, ale on o tom nevěděl.