Článek
Existuje nějaký bod ve vašem životě, kdy jste si řekl, že se budete věnovat literatuře?
Začínal jsem sbírkou poezie Strychnin a jiné básně, byly to dost osobní, řekl bych až intimní, rodinné věci. Důvod, proč jsem se do toho pustil, byly vzpomínky na dětství. Zjistil jsem, že se mi některé v paměti deformují nebo ztrácejí, a rozhodl jsem se, že se je pro sebe pokusím nějak zachytit. A báseň mi umožnila zážitky definovat v jejich smyslové podobě. Víc v barvách a vůních. To je pro mě často nejdůležitější složka vzpomínek.
Za sbírku jste získal Ortenovu cenu. Čekal jste takový ohlas?
Nečekal. Možná že právě tato cena byla impulsem brát literaturu zcela odpovědně. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že mám lidem co říct, že se v mých textech nacházejí.
Ono zkreslování vzpomínek je spíš přirozená věc, kdy člověk vytěsňuje nepříjemné zážitky, nebo jste chtěl zjistit syrovou pravdu rodinného života?
O to mi právě šlo. Takový přístup mi zůstal, projevuje se i v mých prozaických textech. Jde mi obecně o přesnost. V literatuře se snažím co nejplastičtěji vymodelovat situaci, kterou čtenář sleduje. Tak, aby ji zažíval skoro až fyzicky, aby se před ním zhmotnila.
Snažím se maximálně využívat základní vlastnosti literatury – to, že jde o práci s fantazií, se schopností přimět člověka, aby se skrze text propadl do jiného světa. Pro mě je to vlastně přirozená cesta od poezie k próze. Prostě jsem se jen začal zabývat jinými tématy, která si žádala širší plochu.
Říkáte, že si nesmírně vážíte Milana Kundery. Proč?
Řekl bych, že je to člověk, který objevil určitý nový druh práce s textem. Propojil formu eseje s románem, přiznal v textu sám sebe jako tvůrce děje a postav a obnažil tak celý literární proces. To je nesmírně zajímavý moment. Podobně jsem byl očarovaný například Witoldem Gombrowiczem. Nevydal moc knih, ale přesto svým způsobem předefinoval to, co je vlastně literatura. Čeho je schopná.
Když jste psal povídku o milencích za deštivého dne, nemyslel jste právě na Kunderu?
V tomto případě všechno začalo u formy, chtěl jsem napsat čistý dialog. Celá povídka je komunikace vypreparovaná až na dřeň, jen slova, která padají mezi dvěma lidmi. Dialog začíná vlastně z nudy a z podezření z neexistence vztahu... Ano, možná to místy má společnou krevní skupinu.
Píšete o ztrátě komunikace mezi lidmi. Považujete to za nejcharakterističtější rys současnosti?
Určitě ho mám za jeden z charakteristických. Zajímavá věc je, že začínáme hodně komunikovat vizuálně. Jakýmsi obloukem se vracíme k počátkům lidstva. Přenos informací dnes mnohem více probíhá na vizuální rovině. Patrné je to v médiích, umění, politice, ale i v osobních vztazích. Bylo by to asi na složitější úvahu. Každopádně je to jedno z mých hlavních témat.
Ústřední povídka sbírky Zůstaňte s námi je právě o tom, o vztahu, který jakousi setrvačností dojíždí, partneři stále mluví, ale vlastně se už nevnímají. Jako kdyby mlčeli. V jejich případě ztratil jazyk komunikativní funkci, vytvořili si kolem sebe slovní bariéru, kterou se před sebou navzájem chrání a nejsou ochotni ji překročit. Mé texty jsou hodně o hrách, které si lidé zvykli hrát. A i když jsou to hry kruté, často s nimi nejsou schopni přestat nebo je proměnit v něco smysluplnějšího.
Co ztrácíme ze své přirozenosti a měli bychom si říci, že o to nechceme přijít? Připomínám tak vašeho oblíbeného thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula.
Pro mě je to čím dál podstatnější téma. Weerasethakul je mi blízký proto, že aktuální civilizační problém formuloval nesmírně přesně a zároveň hodně osobním poetickým jazykem. Je to neuvěřitelně silné téma. Bereme jako samozřejmost, že žijeme civilizovaně, už dlouho docela v bezpečí, svobodně. Ztrácíme pojem o skutečnosti, o smrtelnosti.
Na Západě se pracuje s tělesností, jako by se nestárlo, člověk by tady podle všech marketingových a reklamních strategií měl být věčně, ale tak tomu není. Patříme do universa, jsme smrtelní a navždy závislí na svém okolí, na ostatním živém světě. Příroda nikdy nebyla ohrožená, ohrožen byl vždy jen člověk. Mě nesmírně zajímá, co v nás zbylo ze zvířete. Co je v člověku archaického. Kde jsou ložiska agrese, strachu, potřeby společenství s druhými. Jak se vymezujeme prostřednictvím vztahu.
Proto se moje kniha jmenuje Zůstaňte s námi, což je dvojsečný název. Potřebujeme druhého člověka, abychom spatřili sebe. Přesto se často vidíme pokřiveně a náš vztah je pak nešťastná závislost, která nemusí vést k ničemu dobrému.
