Fotografie dokumentující hutě, plynojemy, doly, vodojemy nebo vápenky pocházejí z období od 60. do 80. let. Jsou dokladem mizející nebo již zmizelé průmyslové architektury zejména v německém Porúří, Velké Británii a USA. Jsou i vzpomínkou na to, jak industriální katedrály vypadaly zvenčí, nikoli co se odehrávalo uvnitř.

Z devadesáti procent fotografované objekty již dnes nestojí. Zvláštní je, že skoro na většině snímků člověka nevidíme. Možná aby nenarušoval tiché svědectví budov, komínů a železa, zkrátka prostředí jisté duchovní nehostinnosti, kde jedinec vykonává za sebe i svět úplně jinou modlitbu.

Bernd (1931–2007) a Hilla (1934) Becherovi jsou považováni za průkopníky konceptuální fotografie, kteří ovlivnili celou generaci německých fotografů. Podle svých slov si dávali záležet ani ne tak na zobrazení jednotlivých staveb, ale na situovanosti provozů těžkého průmyslu v jejich urbánním a krajinném kontextu.

Antiarchitektura bez nároku na estetično

Uznání hodný je jejich systematický přístup k tématu, nicméně dnes pro účely výstavní by neuškodilo, kdyby se jejich odkaz zaktualizoval třeba prací někoho jiného, nejlépe z českého prostředí. Bylo by to příjemným zpestřením v monotónnosti, jaká byla vytvořena v sálech galerie. Jedna fotografie stejného formátu, podobných objektů a motivů, zachycených vždy ze stejného úhlu, je úhledně instalována vedle druhé, až se z nich po pár minutách stane změť tvarů a materiálů.

Navíc česká výstava přichází dlouho poté, kdy byla práce Becherových středem zájmu i ocenění. Bez zajímavosti není výrok Hilly Becherové, v němž uvedla, že ony průmyslové stavby lze označit za antiarchitekturu, neboť „nemají estetické nároky“. Třeba tato diskutabilní slova mohla být východiskem koncepce výstavy.

Hodnocení 60 %