Ve vašem dokumentárním filmu Ničeho nelituji představujete divákům dvě rodiny. Zabýváte se jejich rodinnými a lidskými vztahy. Proč vás zajímá právě tohle?

Sama si uvědomuji, jak silně utváří život každého člověka jeho rodina. Jedna moje hrdinka, učitelka, řekne během hádky matce: vy jste s otcem moji autoři, jak jste si mě utvořili, taková jsem. To samozřejmě není až tak docela pravda. Člověk se rád vymlouvá a hledá viníky všude, jen ne u sebe. Ovšem rodina je něco jako atom, základní stavební jednotka celého životního běhu i naší historie.

Je takový film rodinných zpovědí také rodinnou terapií? Jak může ovlivnit jejich životy? A jak vás?

Jak mohu dnes pozorovat u té nejmladší dcery, film ji ovlivnil docela pozitivně. Oslovují ji dnes lidé, kteří film viděli a mají podobnou zkušenost. Mluví spolu o tom. Víte, tyhle rodinné komplikace jsou velmi časté, jen se obvykle zdá, že v nich až zas tak o moc nejde. A přitom člověk může v tomhle bludném kruhu ztratit celý život. Velmi bych si přála, abych dovedla příznivě zasahovat do lidských životů, ačkoli jsem nikdy nevěřila, že by film mohl něco podobného dokázat. Je to i terapie? Asi trochu ano.

Byla byste před kamerou schopná podobně upřímně mluvit o své rodině?

Já bych klidně povídala, ale obávám se, že u nás ta situace není tak zjevná. Navíc člověk, který se pohybuje v médiích, už nedovede příliš upřímně o sobě mluvit. Kontroluje se. Proto nechci dělat filmy o známých osobnostech, už se předem stylizují, mají image. Nechci to nějak záměrně kritizovat, ale je to tak. Pohybují se v takovém prostředí.

Jenže lidé mají role, své hry, muži je hrají se ženami a naopak.

Takhle o tom přemýšlet nedovedu. Všechny moje vztahy byly komplikované, neumím to jako některé moje kamarádky, které přijdou, dovedou chlapovi zalichotit a spolknou ho jako malinu. Pro takovou ženu je to možná vzrušující a úžasný pocit. Mě to baví pozorovat, je to živoucí divadlo a toho muže i tu ženu vlastně obdivuji. Ale já na tohle nehraji. A když už se náhodou ocitnu v podobné hře, jsem trapná neherečka. Co se týče mých filmů, snažím se upozorňovat především na to, abychom nevykořisťovali sami sebe.

Co to znamená - vykořisťovat sám sebe?

Třeba se užírat zlostí, žít v nerovnováze, ve své duši a ve svém těle.

Jak se tomu bráníte vy?

Musím každý den se sebou bojovat, například se svou leností, protože jsem hrozně líná. Jinak vzdoruji své ušlápnutosti. Na gymnáziu jsem byla velmi ctižádostivá, teď se to obrátilo.

Říkáte, že neumíte v těch rolích a lidských hrách chodit, ale přitom jste mimo jiné i herečka. Hrajete na divadle a ve filmu.

Ale to se aspoň říká, že dobrá herečka neumí hrát v životě... I když teď jsem se právě prohlásila za dobrou herečku. Takže zase tak ušlápnutá nejsem.

Celý rozhovor bude uveřejněn ve středečním Právu