Hlavní obsah

Američané se vracejí k malbě a soše

– New York
Právo, Peter Kováč

Whitney bienále patří k nejstarším výtvarným bilancím na americkém kontinentě. Bylo založeno už v roce 1932 a jen bienále v Benátkách s více než stoletou tradicí je ve světě starší. Whitney je však na rozdíl od Benátek zaměřeno jen na americké umění, a pokud na letošním ročníku vystavují cizinci, tak to jsou především v USA usazení Evropané.

Foto: Peter Kováč, Právo

Výtvarníci Gisele Vienne a Dennis Cooper představili na Whitney bienále loutky jako oživlé sochy komunikující přímo s divákem.

Článek

Whitney bienále v New Yorku, které začalo před měsícem ve Whitney Museum of American Art a potrvá do konce května, má mezi výtvarnými kritiky příznivý ohlas. V The New York Times se čtenáři dozvěděli, že to je nejlepší přehlídka tohoto druhu v posledních letech, že obsahuje více umění ve smyslu maleb a soch než dříve, že jde o inkarnaci nové a přívětivější formy výstav současného umění.

Tři kurátoři, dva přímo z Whitney muzea a jeden nezávislý, striktně a jasně oddělili hudební a divadelní produkce i různé performance od výstavy s malbami, plastikami a instalacemi.

Má tím být zcela jasně divákům sděleno, co je co. Minimálně je tu zastoupeno video, různé koncepty či blikající televize; velkoformátové promítání je jen jedno a nabízí docela působivé audiovizuální prolínání hudby a kreseb krajin.

Každé vystavené dílo mluví vždy samo za sebe, nepotřebuje dodatečný výklad výtvarného teoretika. Kurátoři se programově obrátili k uměleckým dílům, která přinášejí příběh, jsou snadno obsahově i tvarově čitelná, minimalizováno je vše, co potřebuje k pochopení nějaký složitý společenský, sociální či výtvarný kontext.

Zaznamenáme tu výrazný návrat malby do expozice, velkou roli hraje fotografie a znovu objevené kouzlo koláže. Hodně se tu sází na novou expresi, dravou formu vyjádření.

Důležitou pozici v tom má akvarel a kresba. V expozici najdeme i prvky etnického umění, reagující na multikulturální prostředí New Yorku.

Oživlé sochy umocňují citovou expresi a stupňují výtvarné emoce

Poměrně velkou roli v imaginaci zastoupených umělců hrají loutky – jako součást větší instalace, jako oživlé sochy, pohybující se a promlouvající k divákovi. Dotvářejí onu přívětivou atmosféru bienále, umocňují citovou expresi a stupňují výtvarné emoce. Z českých tvůrců by se do expozice Whitney bienále asi nejvíce hodil Kryštof Kintera.

Hlavně to vše je návratem k samé podstatě výtvarného umění jako estetické komunikace s divákem, jako velmi osobní výpovědi, která je však obecně sdílná a vůči návštěvníkům bienále vstřícná. Exhibicionismus je vystřídán pokorou vůči divákovi.

Tento celkový trend je zcela protikladný k tomu, co se v Česku uplatňuje třeba při udělování Chalupeckého ceny.

Návrat malby do výstavních síní současně pozitivně reaguje na všechny apokalyptické úvahy teoretiků o konci dějin umění. Nicméně nenašel jsem tu nikoho, kdo by nějak převyšoval slušný výtvarný průměr.

Na nového Jacksona Pollocka, Roberta Rauschenberga nebo Andyho Warhola si budeme muset ještě chvíli počkat.

Reklama

Výběr článků

Načítám