Whitney bienále v New Yorku, které začalo před měsícem ve Whitney Museum of American Art a potrvá do konce května, má mezi výtvarnými kritiky příznivý ohlas. V The New York Times se čtenáři dozvěděli, že to je nejlepší přehlídka tohoto druhu v posledních letech, že obsahuje více umění ve smyslu maleb a soch než dříve, že jde o inkarnaci nové a přívětivější formy výstav současného umění.

Tři kurátoři, dva přímo z Whitney muzea a jeden nezávislý, striktně a jasně oddělili hudební a divadelní produkce i různé performance od výstavy s malbami, plastikami a instalacemi.

Má tím být zcela jasně divákům sděleno, co je co. Minimálně je tu zastoupeno video, různé koncepty či blikající televize; velkoformátové promítání je jen jedno a nabízí docela působivé audiovizuální prolínání hudby a kreseb krajin.

Každé vystavené dílo mluví vždy samo za sebe, nepotřebuje dodatečný výklad výtvarného teoretika. Kurátoři se programově obrátili k uměleckým dílům, která přinášejí příběh, jsou snadno obsahově i tvarově čitelná, minimalizováno je vše, co potřebuje k pochopení nějaký složitý společenský, sociální či výtvarný kontext.

Zaznamenáme tu výrazný návrat malby do expozice, velkou roli hraje fotografie a znovu objevené kouzlo koláže. Hodně se tu sází na novou expresi, dravou formu vyjádření.
Důležitou pozici v tom má akvarel a kresba. V expozici najdeme i prvky etnického umění, reagující na multikulturální prostředí New Yorku.

Oživlé sochy umocňují citovou expresi a stupňují výtvarné emoce

Poměrně velkou roli v imaginaci zastoupených umělců hrají loutky – jako součást větší instalace, jako oživlé sochy, pohybující se a promlouvající k divákovi. Dotvářejí onu přívětivou atmosféru bienále, umocňují citovou expresi a stupňují výtvarné emoce. Z českých tvůrců by se do expozice Whitney bienále asi nejvíce hodil Kryštof Kintera.

Hlavně to vše je návratem k samé podstatě výtvarného umění jako estetické komunikace s divákem, jako velmi osobní výpovědi, která je však obecně sdílná a vůči návštěvníkům bienále vstřícná. Exhibicionismus je vystřídán pokorou vůči divákovi.
Tento celkový trend je zcela protikladný k tomu, co se v Česku uplatňuje třeba při udělování Chalupeckého ceny.

Návrat malby do výstavních síní současně pozitivně reaguje na všechny apokalyptické úvahy teoretiků o konci dějin umění. Nicméně nenašel jsem tu nikoho, kdo by nějak převyšoval slušný výtvarný průměr.

Na nového Jacksona Pollocka, Roberta Rauschenberga nebo Andyho Warhola si budeme muset ještě chvíli počkat.