Proč právě Vlach?

To je jednoduché - žádný jiný hudebník se u nás nestal symbolem kvalitní populární a taneční hudby jako právě Karel Vlach. Vždyť úsloví "od Bacha po Vlacha" mluví za všechno. A protože i generačně jsem měl k jeho kapele velice blízko - sledoval jsem ji od války a swingová hudba je i mojí srdeční záležitostí - a nikdo jiný si knihu nezasloužil právě jako Vlach, bylo pro mne samozřejmé se na ní podílet.

Doporučené články

Čím to je, že se Karel Vlach stal takovou legendou?

Byl to profesionál a zároveň hluboce lidský člověk, který svou kapelu miloval. Nepil ani nekouřil, byl stále zaměstnán kapelou, ale přitom stačil číst a sledovat vše kolem. Není náhodou, že za jeho života (1911-1986) o něm nevznikla žádná knížka ani nenapsal vzpomínky, protože na ně jednoduše neměl čas. A muzikanti to "strejdovi" Vlachovi opláceli stejným - snažili se dostat ze sebe to nejlepší.

V krátké době jste vydal dvě poutavé knížky: Český jazz mezi tanky a klíči 1968-1989 a nyní spolu s Miloslavem Ducháčem publikaci o Karlu Vlachovi. Jak jste na nich pracoval?

Psal jsem je postupně. Nejdříve jsem napsal knihu o českém jazzu, která je pouze mým dílem, a pak, když mne požádal Míla Ducháč, jsem s radostí přijal jeho nabídku a začal jsem s ním spolupracovat na knížce o Karlu Vlachovi. Na knize jsme pracovali asi půldruhého roku a jen náhodou vyšly obě knížky krátce po sobě koncem roku. 

Jak jste si práci s Miloslavem Ducháčem rozdělili?

Míla Ducháč jako dlouholetý člen orchestru měl na starosti část vzpomínkovou, já se jako člověk faktograficky založený spíše staral o historická fakta o orchestru, diskografii, účinkování v divadlech a ve filmu a podobně. Míla také vybíral fotografie a dohromady jsme zpovídali pamětníky a členy kapely. 

Pracujete ještě na nějaké další knize?

Ne, myslím, že si konečně trochu odpočinu. Budu se dále věnovat jen hudební kritice v tisku.