Článek
Ringo Starr zavolal nejlepším starým kámošům i některým novým a sestavil si zase "supergroup", prostě kapelu snů. To je jedna z výhod, které život přináší, když jste Ringo Starr. Přijede Edgar Winter a nahraje klávesy, přijede i Joe Walsh z Eagles, Dave Stewart nebo mladší bluesový kouzelník Kenny Wayne Shepherd a nahrají kytary.
Už z těch pár jmen vyplývá, že album Ringo 2012 nemůže být špatné, ani kdyby chtělo. Sám Ringo k tomu zpívá své texty o míru a lásce, upřímné, nabité pozitivní energií, možná naivní. Nepatří k vokalistům, kteří by nějak ohromovali rozsahem, a také zpívá velmi prostým způsobem, přesto dobře. Nepouští se do žádných vokálních dobrodružství, protože za ta léta dobře ví, co si může dovolit a kdy mu to zní dobře.
Pozitivní nejsou jen texty, ale celkový zvuk alba. Funguje tu staromódní přístup, poctivé písničkářství. Ringo načrtne jednoduchou popovou melodii, které ale nechybí hravost, a rokenrolové rytmy se rozjedou, pak většinou přijde krátké kytarové sólo, nijak světoborné, ale docela chytlavé.
Ke konci desky v písni In Liverpool Ringo melancholicky zavzpomíná na své začátky a uvědomíte si, že se ani v kmetském věku vůbec nezměnil. V pozadí pořád slyšíte Beatles, které tato deska, jež není nejlepší ani v rámci Ringovy osobní diskografie, nemůže nikdy překonat, ale to je jedno, protože rozdává radost.