Na české scéně jste se dosud moc nepohybovala. Kde jste byla aktivní?

Narodila jsem se v Praze a hudbou jsem se začala živit v sedmnácti letech. Je ale pravda, že na českém území jsem se moc nepohybovala. Cestovala jsem po světě, působila jsem převážně ve Skandinávii, Rakousku a Německu.

Nejdéle jsem byla ve Skandinávii, kam jsme odjela, když mi bylo třiadvacet. Právě tam se začala rodit myšlenka vystupovat se svými písničkami. Věděla jsem, že to bude s českými muzikanty. Měla jsem totiž celou dobu vztah s kytaristou Michalem.

Bylo těžké živit se od sedmnácti let hudbou?

Jezdila jsem hrát do klubů i barů a uživila jsem se celkem slušně. Hrála jsem i na lodi a také ve skandinávských pianobarech, to už pod pseudonymem Sarah Adams. Pianobary mají ve Skandinávii velkou tradici. Lidi si sednou kolem pianisty a zpívají s ním písně, které znají.

Hrála jsem americké evergreeny, rock’n’rolly i své vlastní skladby, a přehrávala jsem i klasiku.

Co jste se na hraní převzatých skladeb naučila?

Je to velká škola. Bude to znít jako fráze, ale všechno, co v hudbě umím, jsem se naučila na světových klasikách. Snažila jsem se do nich dávat i kus svého hudebního postoje.

Co vás inspiruje k vlastnímu skládání?

Některé mé písničky jsou hodně osobní, ale velkou inspirací mi jsou i kamarádky. Mám to štěstí, že mám harmonický vztah, takže z něho není tolik inspirace. Vynahrazují mi to ale mé kamarádky, které mi vyprávějí své příběhy. Několik z nich jsem už zpracovala do písniček. Žádná z kamarádek si zatím nestěžovala, ale upřímně řečeno se s nimi o písničkách moc nebavím.

Všechny texty na desce jsou v angličtině. Proč nepíšete česky?

Zatím mě to nenapadlo, a navíc si myslím, že dnes už není podstatné, v jakém jazyce texty jsou. Pro mě jako autorku je důležitý jejich obsah, prostředek tolik ne.

Album se jmenuje My Place, tedy Mé místo. Které místo máte nejraději?

Je spojeno s lidmi. Tam, kde mám přátele, to mám ráda. A to může být kdekoli na světě.