Pražské divadlo Ungelt: setkání na konci nemusí být jen smutné

Třetí stranou trojúhelníku zaručujícího kvalitu je režisér Ladislav Smoček, který v Ungeltu našel vedle Činoherního klubu svůj druhý domov. Svědčí o tom osm inscenací za patnáct let, založených bezvýhradně na rozkrývání textu skrze herecké umění protagonistů.

Mottonova hra je setkáním dávných milenců. I když měli kdysi k sobě nesmírně blízko, oba zakotvili v jiných rodinných svazcích a setkávají se nyní po letech, aby zkoumali, proč tomu tak bylo.

Setkání je podmíněno blížící se smrtí pana Smithe (František Němec), k němuž paní Thomasová (Dana Syslová) přijíždí i se svým manželem, který je ale postavou „za scénou“, o níž se jen hovoří, stejně jako Smithova kamsi se vytrativší rodina.

Ačkoli takováto „předsmrtná“ setkání vedou přečasto k sentimentální či melancholické rekapitulaci, Mottonova hra nabízí širší možnosti.

Část britské kritiky ji označila za strindbergovskou, což rozhodně platí o množství vzájemně zraňujících ataků, které obě postavy vůči sobě takřka permanentně podnikají. Ale zároveň je tu prostor i pro suchý britský humor, což je zase parketa oběma hereckým protagonistům vlastní.

Němcův Smith není rozhodně jednoznačně sympatickou postavou, jeho tvrdošíjná sebestřednost je jen stěží omluvitelná blížícím se koncem. Má v sobě ale kouzlo silné charismatické osobnosti, jejímuž vlivu se tak snadno podléhá.

Ovšem tou je i paní Thomasová Dany Syslové, která se ze všech sil snaží udržet racionální sebekontrolu nad každou, sebeemotivnější situací a nic Smithovi zbytečně nedaruje. Jejich duely jsou nejpodstatnější kvalitou, kterou Smočkova inscenace přináší. Hra by se jistě obešla bez kašírovaného skaliska, krabů i uměle plápolajícího ohně v krbu. To vše jsou jen vnější atributy, které do autentického prostředí Ungeltu vnášejí zbytečnou zrazující umělost.