Meruňkový ostrov je přesně ten typ filmu, který vystihuje slovo rozporuplný, což neznamená špatný. Znamená to, že jedna složka jej táhne vysoko nad průměr, zatímco u jiných si řeknete: to snad nemyslí vážně. Jde o atmosférickou náladovku, která spíše čaruje s hudbou a obrazy přírody, než že by vyprávěla perfektní příběh.

Scénář balancuje na hraně povrchnosti a jeho logika pokulhává. Osamělá žena se zamiluje do řidiče náklaďáku, a proto si po jeho smrti koupí onen náklaďák v bazaru (příšerné 50 let staré ruské monstrum!) a jede s ním na venkov. Nikdo se nepozastavuje nad tím, proč to dělá, jak to, že něco takového éterická dáma vůbec umí řídit, má na to papíry atd. Vzápětí se ukáže, že ani neví, že se do náklaďáku dává nafta.

Atmosféra vypjatého tragického příběhu o lásce se chvílemi hroutí, třeba když se žena  setká s vesnickým exhibicionistou, který vyskočí z kukuřice a ukáže jí své přirození. Když se z této troškovské scény vzpamatujete, pokračuje zase vážné drama, jako by se nechumelilo. Podivné.

Hlavní hrdinka se následně zamiluje do syna své bývalé lásky a vdá se, ale současně se do ní zamiluje i synův bratr. Vzápětí se její muž (zkušený plavec, který běžně chytá obrovské ryby do rukou) utopí a bratr pak páchá psychologicky ne zcela vysvětlenou sebevraždu. Neustálým stupňováním tragédií to celé bohužel ztrácí věrohodnost.

Meruňkový ostrov se přesto dá ukoukat až do konce, protože na charismatické herce se hezky dívá (Szidi Tobias, Attila Mokos, Peter Nadasdi, György Cserhalmi). Vypadají otřískaně a živočišně, jako stará poctivá kožená brašna, se kterou se léta nemůžete rozloučit.

Navíc tu hraje i půvabná příroda jižního Slovenska, na které se kamera nádherně pase, a všechno korunuje fantastická hudba (Juraj Dobrakov), jež čerpá z folklóru, ale uchopuje jej i trochu jazzově a šansónově. Bez ní by Meruňkový ostrov v podstatě nefungoval.

Celkové hodnocení: 60 %