Článek
Právě volba velkých formátů se zdá být u takto koncipovaných prací optimální metodou zobrazení. Na rozměrné ploše lze nejlépe zachytit tryskající emoce, tedy alfu a omegu hudebního projevu každého muzikanta.
Je bezpochyby velice obtížné přenést duchovní atmosféru klubů či koncertních síní na „hluchou“ papírovou plochu, která působí neživě a emočně mrtvě.
Marie Borensteinová chápe toto úskalí, a proto sahá k osvědčeným zbraním starých mistrů. Pracuje se světlem, s kontrastem černé, bílé a s jejich odstíny, které míchá do prazvláštního amalgámu. Některé fotografie díky potemnělému šerosvitu připomínají obrazy Rembrandta, inspiračního zdroje mnoha slavných fotografů.
U jiných děl naopak umělkyně vypichuje centrální figuru dopředu, jako to dělali renesanční nebo barokní mistři u náboženských témat. Ta pak kontrastuje s neostrým, nekonkrétně mlhavým pozadím plánu druhého, který ústřední téma ještě více akcentuje.
Brutálně popisná působivost daného momentu
Je to v podstatě jednoduchá i účinná metoda, ovšem na druhou stranu je smysluplně využívaná. Asi nejpůsobivěji osloví návštěvníka této kolekce obrovská koncertní momentka slavného reggae hudebníka jménem Burning Spear. Jeho roztažené ruce a úchvatná grimasa ve tváři (mísí se v ní bolest i uspokojení) připomínají Krista, přibitého na imaginární prostorový kříž.
Vypadá to možná poněkud zvláštně, mluvit v souvislosti s hudbou o utrpení, přesto lze i tak charakterizovat dílo Marie Borensteinové. Hlavní její devízou je totiž někdy až brutálně popisná působivost daného momentu. Grimasa ve tváři kytaristy, ruka baskytaristy, která právě rozechvěla struny, či gesto klavíristy ukazující někam mimo snímek. To všechno jsou prostředky, kterými neživá fotografie dostává ten zneklidňující, energií vibrující rozměr, který cítí fanoušek, stojící v davu pod pódiem, když dychtivě vnímá působení hudebních vln.