Minulý víkend přijel do České republiky na pozvání galeristy Miro Smoláka, který chce, aby Libeskind v Praze postavil Muzeum Salvadora Dalí.

Patříte mezi deset nejvýznamnějších soudobých architektů. Podle vašeho projektu se na místě zničeného Světového obchodního centra v New Yorku staví nová Věž svobody. Bude to nejvyšší stavba na zeměkouli. Co považujete ve své profesi za opravdu důležité?

Musíte dělat to, v co opravdu věříte. Musíte být otevřen vůči světu a realitě. Musíte mít štěstí. A musíte být připraven na neočekávané.

Váš styl byl kdysi charakterizován jako dekonstruktivismus. Název byl odvozen z výstavy na níž jste byl vybrán - Deconstructivist Architecture, která se konala v roce 1988 v Muzeu moderního umění v New Yorku. Hlásíte se ještě k tomuto směru?

Nejsem dekonstruktivista. Architektura není o dekonstrukci, ale o konstrukci. A já jsem architekt. Myslím, že to označení nebylo moc šťastné, i když se ujalo v odborných publikacích. Je to trochu nálepka. A nalepky nemám rád.

Jak se těšíte na dokončení Věže svobody v New Yorku?

Jsem strašně napjatý, protože to není jen architektura, ale symbol k vyjádření postoje proti terorismu i k oslavě svobody a demokracie. Bude to ještě chvíli trvat. Předpokládám, že hrubá stavba by měla být za pět let hotová. Pak se to bude ještě dodělávat.

Avantgarda první poloviny 20. století prosazovala architekturu jako "stroj na bydlení". Vaše stavby však působí jako symbolické monumenty, ať už je to Židovské muzeum v Berlíně s Věží holocaustu nebo Věž svobody na Manhattanu...

Idea stroje na bydlení je už dávno pryč. Současná architektura by neměla být jen technická záležitost. Úzce se dotýká významu, kultury, globalizace, ekologie. Celkového pohybu ve společnosti i toho, jak aktuálně jsme spojeni s historií. Architekturu považuji za kulturní disciplínu, která je zodpovědná za kvalitu života ve společnosti. Moje budovy hrají, zpívají, vyprávějí příběhy, berou vás kolem ramen a ptají se vás i na věci o nichž ani nevíte, že o nich chcete hovořit.

Existuje nějaký jednotící architektonický styl naší doby, nebo jde spíše o pestrou mozaiku individuálních přístupů významných architektů?

Na to nemám odpověď. Protože definovat styl, to chce jistý odstup. Za důležité považuji, že svůj vliv na architekturu ztratila ideologie. A že architektura se také vymanila z módních tendencí. Není to monolit. Nežijeme ve společnosti, pro kterou byla vytvořena gotika, která svým způsobem svazovala ruce architektům různého cítění. Důležitý je pocit svobody a uvolnění. Kdysi byl svět pro několik vyvolených, dnes je tu pro mnoho lidí. To musí architektura reflektovat.

Minulý víkend jste přiletěl do České republiky, protože máte zájem postavit v Praze Muzeum Salvadora Dalího. Čím vás oslovil nápad iniciovaný Galerií Miro?

Surrealismus je vzrušující a Dalí patří k jeho hlavním představitelům. A Praha je jedno z mezinárodních center tohoto hnutí. Navíc tu žil Kafka. On se sice nikdy nenazval surrealistou, ale je to v něm nějak obsaženo. I díky tomu se na projekt těším.

Galerista Miro Smolák chce pokřtít model budoucí budovy Dalího muzea ještě letos 11. května, ke stému výročí narození velkého surrealisty. Stačíte to?

Určitě. Zbývají necelé tři měsíce. Jistou ideu už mám.

Prý se oblékáte jen do černého. Jakou barvu bude mít Muzeum Salvadora Dalího v Praze? Nebude to jen černý monolit?

(Smích.) Miluji všechny barvy spektra. Nebojte se, budoucí muzeum je v mé současné představě spíše duhové.

Váš stejně slavný kolega architekt Frank O. Gehry má polské kořeny a v Praze postavil Tančící dům. Vy jste původem také Polák a nyní chystáte model nového muzea pro Prahu. Oba jste však nic nevyprojektovali pro Polsko. Je ta země pro své slavné rodáky nějak zakletá?

V Polsku jsem zažil totalitu a také jsem se tam setkal s projevy silného antisemitismu. A to mě dost poznamenalo. Jsem rád, že se Polsko mění, ale dávné vzpomínky ve mně zanechaly jistou stopu...

A či pan mólvi ješče po polski?

Tak! Očivišče!

Polština je češtině docela podobná...

Když chodím po Praze a poslouchám lidi, tak jim docela rozumím. Asi osmdesát procent slov chápu. Až sem přijedu vícekrát, tak budu mluvit i česky. Trochu...

Léta jste se na prestižních vysokých školách věnoval architektuře jen teoreticky, než jste se v roce 1989 pustil do stavby Židovského muzea v Berlíně. Změnilo se tím pro vás něco?

Ne. I ty projekty, které jsem dělal jen na papíře, jsou moc důležité. I to je architektura, i když nikde nestojí. Architektura se vyvíjí v různých mystických rovinách.

A máte ještě čas kreslit?

Samozřejmě. Kreslím pravidelně. I když mám velkou architektonickou kancelář a tím i velkou zodpovědnost, nejsem architektem, který by pracoval jen u počítače. Zastávám tradiční přístupy. Musí to být vymyšleno hlavou a uděláno ručně. Prvotní návrh za mě stroj neudělá. Počítač je jen dobrý pomocník.

Jako mladík jste na klavíru oslňoval vybrané publikum v newyorském stánku hudby Carnegie Hall. Hudba pro vás hodně znamená. V Berlíně jste nedávno dirigoval i celý orchestr. A sám jste inscenoval Tristana a Isoldu v Saarbrückenu. Kdybyste byl osloven Českou filharmonií, váhal byste?

Ne. Rád bych takové pozvání přijal. Všechno to svým způsobem patří k architektuře.

Studoval jste původně klasickou hudbu na amerických školách s mnohými dnes významnými hudebníky. Proč jste se nakonec rozhodl pro architekturu?

To není totální změna. Já tvořím hudbu, ale z architektury.

Pak asi dobře chápete to, co kdysi tvrdil Goethe - totiž, že architektura je jen zmrzlá hudba...

Rozumím tomu, co tím chtěl říci. Ale není to úplně přesné. Hudba a architektura jsou dvě strany jedné mince. Obě jsou veřejnými představeními. Hudba je však prchavá, pomíjející, téměř lze říci, že nezanechává fyzické stopy. Proti tomu architektura je hmotná, fyzická a trvalá. Než jsem se věnoval architektuře, tak jsem intenzivně studoval i matematiku. Pro mě matematika, hudba, ale také literatura, astrologie a filozofie patří do velkého světa lidských zkušeností a ty se nutně musí odrážet v architektuře.