Stát se spisovatelem a vydat knížku bylo vaším dávným snem. Kdy jste chtěl napsat první a o čem měla být?

Od začátku jsem věděl, že to nebudou romány, ale povídky. Miloval jsem je – ani nevím proč. Snad že mají pointu, nebo že se dají přečíst za chvíli. Objevem pro mě byly Malostranské povídky od Jana Nerudy, zrovna jako povídky Karla Čapka. V diplomové práci jsem porovnával prozaickou a básnickou tvorbu Fráni Šrámka.

A až teď jsem si uvědomil, jak moc mě ovlivnil svou citovostí. Jsou to vlastně lyrické povídky. Co udělal v básních jako Raport, to pak v próze napsal trochu jiným způsobem. Vždycky to byla ale spíš citová než dějová výpověď. Uhranul mě i jazykem, jeho věty jsou dojemné. Svým rytmem, zádumčivou, smutnou melodií se podobají až ruštině, zřejmě miloval ruské klasiky.

Kdo další vás ovlivnil?

Američané, třeba u Ernesta Hemingwaye jsem se naučil stručnosti. Ve škole nám říkali, že musíme výpovědi variovat. Jedna postava pravila, druhá řekla, třetí odvětila, čtvrtá se zamyslela. On všude napsal: řekl, řekla. Uvědomil jsem si, že to stačí, že jde přece o něco jiného. Podobně mě ovlivnil Erskine Caldwell a John Steinbeck.

U něho je také jistá tklivost. Trochu skáču, ale okouzlil mě i Ludvík Aškenazy Dětskými etudami. Dokonce mezi nás studenty přišel a já se osmělil a zeptal se ho: Vaše povídky jsou tak dojemné. Když je píšete, jste také dojatý? Když chcete, aby čtenář byl mírně dojatý, tak vy jako autor musíte brečet, odpověděl. Ze současných autorů píše moc hezky Zdeněk Jizera Vonásek. Žije v Pelhřimově a je i malíř. Jeho věci mi jsou blízké. A to nemluvím o Hrabalovi, o Vaculíkovi.

Jak se vám tedy plnil sen vydat knížku?

Obesílal jsem jeden časopis za druhým, jestli by nechtěli povídku, ale nedařilo se to. Zřejmě to nebylo tisknutelné, takže jsem dostával dopisy typu: Je to slibné, ale ještě počkáme… Soustředil jsem se potom na literaturu pro děti. V Albatrosu mi nabídli, jestli bych neudělal mírně poučnou knížku, takový sešit pojmenovaný Proč malíři nestačí plnovous?, a bylo to zábavnou formou o malířských technikách. Následovali Pan Buřtík a pan Špejlička a pak pohádky Tatínku, ta se ti povedla.

Přiznáváte, že vám náměty nabízejí kolegové. Kdo vás inspiroval třeba k povídce Betlémské světlo, k laskavému pohledu na svět očima mentálně postiženého Petra?

Slyšel jsem, že se v jedné rodině stalo, že tatínek přinesl potmě betlémské světlo a jeho chlapec to nevěděl a sfoukl ho. To je vše, co jsem měl, a musel jsem to obalit.

Mihne se vám při psaní hlavou postava Járy Cimrmana?

Když píšu povídky, nenapadne mě, že bych se mu měl věnovat. Jako by to byla jiná oblast.

Jaký je rozdíl mezi psaním povídek a textů pro divadlo? Ty jste psali se Smoljakem ve dvou...

Ne všechny. Akt jsem psal já a Vyšetřování ztráty třídní knihy Láďa. Některé pseudovědecké přednášky jsme psali sólo. Rozdíl je v tom, že tam máte pořád strach, že vyvoláte málo smíchu. Píšete věty s vědomím, že je budete říkat před diváky, a oni se nebudou bavit. Nutí vás to hledat formulace, aby následovalo co nejvíc jeho výbuchů. U povídek se o to nestarám. Stačí mi, když to nebude nuda nebo když budu na něco zvědavý, s tajemstvím nakonec. I když většinou nevím, jak to dopadne. Je to určité dobrodružství.

Povídku Nákup čte na 2CD Daniela Kolářová. Proč jste ji oslovil?

Je to herečka, které nemusíte vysvětlovat, jak má co říkat, jak jste to myslel. Ona to přesně cítí a vysloví tak nádherně, že jste si to ani nepředstavoval. Má se mnou asi společný pohled na život. Větu „Jak já ho nenávidím“ dovede říct jako nikdo jiný. Dokáže pracovat s hlasem. Když vzpomíná na mládí, je holčičí, ale když tlačí vozík v samoobsluze s dědkem, ukáže udělat starý hlas. Je prostě ta pravá.

Budete nadále chodit s manželkou nakupovat, abyste přišel na další inspiraci?

Každých čtrnáct dní to absolvuji a snažím se nebýt takový dědek jako ten v povídce.

Při představení knihy Nové povídky jste říkal, že po vás nakladatel chtěl deset čísel, ale vy jste měl devět a že to stačí. Máte už poznámky na další knihu?

Ještě je brzo. Když doděláte něco, co si vyžádalo určitou námahu, potřebujete si odpočinout. Pokud nebudu ztrácet paměť a budu registrovat, co se kolem mě děje, tak bych to rád do povídek dostal. Do nějakého velkého filmového scénáře se už nepustím. Na psaní teď nemám ani chuť. Ale počítám, že se dostaví.