Estonsko-finská prozaička Sofi Oksanenová nabízí prvotinu Stalinovy krávy

Maximálně upřímná vyznání ji vedou ke vzpomínkám na osudy matky, otce i jejich příbuzných až do časů 2. světové války i doby krátce po ní.

Návraty jsou spojeny se zážitky z pronásledování členů estonské domobrany, využívané nacisty k boji proti partyzánskému hnutí, i Estonské legie, bojující v řadách vojsk SS. V různých složkách nacistických vojsk sloužilo až devadesát tisíc mužů tohoto miliónového národa. Popravy a cesty na Sibiř provázejí osudy Anniných blízkých a není proto divu, že v cestě do Finska spatřovali svou budoucnost.

Vystěhovat se však ze svazku „socialistické“ země nebylo nijak jednoduché. A zhatit to mohlo i vyprávění vtipů, třeba o krávách v Sovětském svazu, o Stalinových krávách, které přece nejsou jen tak obyčejné krávy.

„Stalinova kráva je koza,“ praví autorka či Anna. Jejich propojení je tak intenzivní, že někdy nelze ani rozlišit, kdy promlouvá sama hlavní hrdinka a kdy vypravěčka. Je to i stylový rys spisovatelky, která vrství věty osobní zpovědi i klasické vyprávění ve 3. osobě.

Oksanenová ve své upřímnosti, respektive díky upřímnosti hlavní postavy ukazuje, že nebylo pro přistěhovalce jednoduché zbavit se stínu jak sovětské KGB, tak finské Bezpečnostní služby. Není divu, že máma i Anna nechtěly být „v kontaktu“ s nikým. „Když člověk nemá žádné kontakty, nejsou ani žádní zrádci,“ říkají si.

Mají-li anorexie i bulimie nějaké spouštědlo, pak je jím vykořeněnost z rodného prostředí, které člověka formuje, i když se tomu může stokrát bránit. Anna je také hozena napospas mužskému světu „svého“ Fina, který si ji vybral ve frontě na taxi a nabídl jí novou budoucnost. Ona přitom stále vzpomíná na dětství trávené na venkově u estonské babičky. Přiznat se však k rodné zemi s sebou nese nadávku do „Rusáků“.

Nikomu ve Finsku nemohla vysvětlit, že jsou Estonci. I proto se uzavírá do sebe, do světa, který je formován záchodovou mísou, jež přináší tolik potřebnou úlevu. Jediná možnost je přiznání si svého postavení, vlastních špatných stravovacích návyků a pokusu o vytvoření vlastní osobnosti. Což přináší i lidskou emancipaci žádající si jiného životního partnera.

Oksanenová pojmenovává naplno tajené „pravdy“, třeba o tom, že Finové pořádali na sklonku sovětské éry nájezdy do Estonska za levným a dobrým pitím a ochotnými děvčaty. I určitou segregaci lidí přicházejících do jejich země ze Sovětského svazu. To vše činí v náznacích, jemným perem přibližujícím pohled zpovídající se dívky a formující se mladé ženy.

V tom je román Stalinovy krávy srozumitelný všude ve světě. Potřeba stát se sám sebou je vlastně příběhem každého.

Sofi Oksanenová (1977) vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v rodném městě Jyväskylä a v Helsinkách. Román Stalinovy krávy vydala v roce 2003 jako prvotinu. Dosud byl přeložen do devatenácti jazyků. V dalším románu Baby Jane (2005) psala o depresích a úzkostných stavech na pozadí lesbického vztahu.

Světové proslulosti dosáhla třetí prózou Očista (2008, česky 2010), příběhem Aliide Truuovové, jíž ochrana dívky Zary před mafiánským pasákem připomene vlastní tragický osud po připojení Estonska k Sovětskému svazu v roce 1940 i v dalších letech.

Kniha, která získala mnoho cen a vyšla takřka ve čtyřiceti zemích, byla zpracována i v podobě divadelního dramatu. Zatím poslední dílo se jmenuje Příliš krátká sukně – Příběhy z kuchyně (2011). Jde o lyrické příběhy dívek a žen, které bylo v hudebním zpracování Maiji Kaunismaaové uvedeno v Národním divadle v Helsinkách. S touto skladatelkou Oksanenová spolupracuje už od roku 2008.