Lákavé na tématu polygamního, a z hlediska měšťanské morálky dodnes vlastně promiskuitního vztahu dvou mužů a ženy, provázeného bočními milostnými a erotickými výkřiky všech tří, je srovnaní inscenace na zmenšeném hracím prostoru - i s hledištěm na jevišti – s proslulým filmem Françoisa Truffauta (1961) podle stejnojmenné románové předlohy Henri-Pierre Rochého.

Michal Dalecký (Jim), Petra Bučková (Katty) a Jiří Kniha (Jules)

Michal Dalecký (Jim), Petra Bučková (Katty) a Jiří Kniha (Jules)

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Doba se vymkla z kloubů

S přítelem Jean-Luc Godardem (U konce s dechem, Vojáček) odstartoval Truffaut Julesem a Jimem francouzskou novou vlnu. François zároveň otevřel linii jejích podivuhodných impresí, v Julesovi a Jimovi vybavených secesní ornamentalistikou. Vrcholem tohoto vektoru je velice příbuzné Štěstí Agnes Vardaové (1964).

Michal Dalecký (Jim) a Petra Bučková (Katty)

Michal Dalecký (Jim) a Petra Bučková (Katty)

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Imprese příběhu s cézurou první světové války v prostředí pařížských kaváren, nevěstinců a načančaných budoárů přibližuje Julesa a Jima režisérky Petrželkové k Truffautovi nejtěsněji. Také zásluhou kostýmů a scény Zuzany Štefunkové a rozverného hudebního partu Maria Buzziho s leitmotivem z Lelouchova Muže a ženy.

Půlstoletí, které uplynulo mezi filmem a brněnskou inscenací, změnilo ale podstatně nahlížení na proplouvání světem podle zásady žít a užít si. Petrželkovou to vedlo k zavádějící oraženosti, k akcentování provokativnosti aktérů, zejména Jiřího Knihy (Jules) a Michala Daleckého (Jim). Odpovědnost si jejich hrdinové nepřipouštějí.

Jiří Kniha (Jules) a Michal Dalecký (Jim)

Jiří Kniha (Jules) a Michal Dalecký (Jim)

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Příznakem Truffautova Julese a Jima (Oskar Werner, Henri Serre a Jeanne Moreau v roli Katty) je něžná nerozhodnost, bezvýchodnost, marné hledání cesty jak partnerům neubližovat. Právě tudy vede cesta k tragickému závěru. V tomto srovnání jedině Petra Bučková naplňuje původní smysl autobiografického Rochého prožitku.

Efekt na úkor emocí

Vnukovská generace jako by se za cit styděla. Vtahování hlediště do hry považuje divák všech věkových kategorií v tomto případě za ataky nepatřičné. Zůstává efekt, vytrácí se emoce... Divadlo nemá být kopií filmu. Základní atmosféra staniž se ale aspoň u odkazů, které posouvaly umění dopředu, nedotknutelnou. Ostatně tomu má být věnován letošní brněnský červnový festival Divadelní svět.

Celkové hodnocení: 70 %