Pavel Zajíček: Jakoby...

Svět v zrnku písku...

Z lůna své matky jsem vytáhl jazyk, kterým mě naučila mluvit. Tímto jazykem uvnitř rozmlouvám.

V místnosti, kde žiju, v mém bytě či v mém provizoriu, jsou dvě stará harmonia, na která komponuju ptačí hudbu, nebo se o to alespoň pokouším. Po zdech jsou špendlíky připevněné "autentické útržky", vytrhané články z novin, ke kterým jsem se chtěl časem vrátit, obrázky z různých časopisů, rukou psané poznámky, kresby... Na stole otevřená kniha Antonin Artaud, tvůrce divadla krutosti...

Když umíral v jakémsi ústavu, našli ho sedícího na podlaze, opřeného o pelest, v ruce svíral botu, bouchal s ní o zem a rytmicky doprovázel svoje deklamované verše. Legenda praví: "Zemřel s botou v ruce..."

Píše-li Pavel Zajíček v citované ukázce slovo autentické s uvozovkami, pak totéž slovo bez uvozovek "uvozuje" zase jeho život a tvorbu. Jeho deníkové záznamy, které publikuje již od r. 1977, to je jakási metapoezie, surovina,  jež vyvřela, když tento chiliastický kazatel, jak ho kdysi nazval Ivan M. Jirous, pozoruje svět. Čtěte odkudkoliv - a budete souběžně v naší realitě i v krajině za zrcadlem.

Torst

Gaétan Soucy: O holčičce, co si hrála se sirkami

Překlopili jsme tátu na stůl, ale předtím jsme loktem odstrčili misky s polévkou. Ty neváhaly a spadly na zem. Bratr si utíral oči rukávem. Při pádu se rubáš pootevřel, a jelikož otec byl v rouše Evině, ocitli jsme se takříkajíc tváří v tvář jeho koulím. Byly měkké a buclaté, mnohem větší než bratrovy nebo moje v dobách, kdy jsem je ještě míval, a vypadaly přivěšené jako ksichtík vousatého mimina k tomu bílému tuhému tělu.

Kanadský, francouzsky píšící autor čtenáře vůbec nešetří, bez varování je přivede do bizarního domu, kde zrovna zemřel jeho pán (snad výsledek křížení aristokratické šílenosti s puritánstvím a nadto s volnomyšlenkářstvím), který udržoval své potomky v izolaci od všeho, co není "tady". Řád podivného světa se bortí... Starší syn se vydává do vesnice pro rakev, aby se mj. dozvěděl, že nikdy "koule" neměl(a). Soucyho román se přímo nabízí, aby jej někdo zfilmoval. Že by byl příliš morbidní a absurdní? Ale vždyť o tom samém denně čteme v novinách!

Přeložila Kateřina Vinšová, Academia

Nelson Algren: Špacír po divokejch končinách

Téměř 35 let jsme si museli počkat na další překlad z díla autora (1909-1981), který byl v 50. letech 20. století jedním z nejváženějších amerických spisovatelů, i když hrdiny jeho próz byli ti druzí, z odvrácené strany "amerického zázraku". Důvěrný přítel Simone de Beauvoir psal o polosvětě bordelů, podsvětí, o podvodnících, narkomanech a šlapkách jazykem nespisovným, o to vroucnějším. Román vypráví o Daveu Linkhornovi, naivním negramotném "vidlákovi".

Pan Zbytečnej si vždycky chodil po svejch, dokud mu nebylo řečeno, aby si stoupl stranou. Pak stál stranou, dokud mu neřekli, aby někam odprejskl. Byl zvyklý stát na dešti, dokud mu neřekli, aby si stoupl pod okap.

Hrdina přichází z americko-mexického pomezí a zkouší začít znovu ve městě, v New Orleansu, ve čtvrti pajzlů a nevěstinců; začíná velká hospodářská krize. O 20 let později budou jiní Američané (Kerouac & spol.) špacírovat po své vlasti z úplně jiných důvodů a s jiným sebevědomím, ale se stejnými zážitky. Tak třeba sex baví Dava celkem dost.

Přeložil Matěj Turek, Argo