O festivalu a jeho smyslu mluví jeho prezident, v Praze dlouhá léta žijící Američan Michael March.

Jste ředitelem Festivalu spisovatelů Praha, který se v naší metropoli pravidelně koná mnoho let. Jakou si festival vydobyl pozici a jaká je jeho role dnes?

Festival vznikl v Londýně v roce 1975 nedlouho poté, co byla v Helsinkách schválena úmluva o lidských právech. Tehdy jsme představovali spisovatele východní a střední Evropy západnímu publiku a spolupracovali úzce s nakladatelstvím Index a Britskou radou. To trvalo až do roku 1991, kdy jsme byli pozváni, abychom s festivalem přesídlili do Prahy.

Proč? Kafkova imaginace se z tohoto města nikdy zcela nevytratila a Praha je ve světě stále vnímána především jako město kultury či literatury, a to i přesto, že kontakt české kultury se světem byl po válce na padesát let značně oslaben. Dnes festival uvádí zahraniční spisovatele v Praze a přispívá k obnovení pražské tradice jako literární metropole. V zahraničí je vnímán jako nedílná součást pražského života i literárního dění v Evropě. 

Když jste zmínil Kafku, nemluvíme náhodou spíše už o muzeu než o živém literárním dění, kterým Praha žije? A když vzpomeneme vystoupení třeba amerického spisovatele Gora Vidala, má tento festival nějaké politické poselství?

Kafka ve svých knihách vystihl podstatu byrokracie moci. Jak je člověk mocí fascinován, jak ji hromadí a jak mu zachutná. To se v této době stalo ještě důležitějším tématem, než tomu bylo za Kafkova života. Tahle tragédie je banální, stejně jako je banální zlo. Jen dnes řešíme otázku business culture, spotřební kultury, otázku konzumu, který postupně konzumuje i naše životy a který Kafka nemohl za svého života poznat.

On ve svých hrůzostrašných vizích popsal umělý svět, který se jeví být přirozeným, a naopak přirozený svět, jenž vypadá uměle.

Italský spisovatel Roberto Calasso si všiml, že Kafkovi hrdinové si připadají, jako by byli vytrženi a přesídleni do cizího světa. A přesto velmi dobře vědí, kde se ocitli. Žijí v nepřirozeném prostředí a smiřují se i s korupcí, která panuje kolem nich. Takový svět za chvíli považují za samozřejmý, že už o něm ani nemusí mluvit.

Co jiného představuje spotřební kultura než mechanismus finančního účetnictví vedeného patetickým účetním. Civilizaci, v níž jde o moc a honbu za penězi, kde vládne princip trhu. Dnešní rozmach spotřební kultury způsobuje, že přemýšlení o světě nahrazujeme psychologií, jež nás vede k uniformitě. Nepopírám, že musí existovat jistá rozumná rovnováha, ale zatím spotřební kultura válcuje kulturu. Takže Kafkovo dílo je nyní živější než kdykoliv předtím.

Festival není politický, ale představuje intelektuální opozici. Úkolem každého spisovatele je, aby se stal svědkem, kladl otázky a reprezentoval to neviditelné, skryté pod povrchem věcí a jevů. Skutečné umění nabízí nejistotu a literatura je forma svobody. 

Mluvíme spolu kromě jiného i proto, že vím o vašich úvahách přestěhovat festival do Vídně. Co vás k tomu vede a v jaké situaci se dnes Festival spisovatelů Praha nachází?

Festival se po letech ocitl v přelomovém okamžiku a je kriticky ohrožen. Chybějí nám peníze k jeho zachování. Je ironické, že se to stalo po čtrnácti letech, kdy si festival v Evropě vydobyl důležité místo a těší se velkému zájmu publika. Ovšem politické klima v této zemi způsobilo, že státní i soukromí sponzoři jsou ke kultuře a literatuře lhostejní.

Po roce 1989 se stalo ideálem a normou přistupovat ke kulturnímu dění, jako by šlo o krabici s ovesnými vločkami, kterou můžeme v kuchyni odložit do skříně na později, a zatím si dát steak. Všechna pozornost byla upřena k rozvoji ekonomického života, jako by bylo možné nejdříve nastartovat ekonomiku a potom se teprve soustředit na kulturu a podobné "zbytečnosti". V podstatě tento způsob přemýšlení připomíná uvažování politiků za minulého režimu. Komunisté rovněž věřili na zářnou budoucnost, kdy bude leccos konečně možné. Jenže to je bláhovost.

Magistrát hlavního města Prahy každoročně rozděluje prostřednictvím odboru kultury a turismu údajně přes 1,5 miliardy Kč. Ale z toho vydává jen 0,2 procenta na literaturu - to je poněkud málo. Nabízí se otázka, jaká je jeho koncepce pražské kultury.

Nerozumím tomu, proč například hlavní město podporuje devíti milióny korun ničení unikátních kulturních prostor vánočními trhy, které každoročně zaplaví Staroměstské náměstí a Můstek. Zatímco, když my žádáme, aby magistrát podpořil literární festival, jenž se dnes může pochlubit mezinárodním renomé a vynikajícími autory, částka milión korun připadá úředníkům přehnaná. Věřím, že je potřeba v zájmu transparence oddělit financování kultury a financování turistického ruchu.

A další věc: Praha od roku 1989 změnila svou skladbu obyvatel, stala se, jak je ve světě běžné, multikulturním městem. Žijí zde a platí daně lidé různých národností. Ale jak je na tuto skutečnost pamatováno při rozdělování obecních peněz? Jaké multikulturní akce jsou jim nabízeny? Myslím, že tohle všechno vyvolává otázky a pochybnosti.

Co se týče Vídně, byli jsme pozváni, abychom tam náš festival letos uspořádali. Karel Schwarzenberg se stal naším patronem. Celou akci slavnostně zahájíme 28. dubna ve Schwarzenberském paláci a spisovatelé vystoupí před publikem ve Spielbaru Volkstheatru pod hlavičkou Festivalu spisovatelů Praha. Nicméně my bychom festival rádi zachovali i tady v Praze. 

Zdá se, že se knihy ocitají na okraji, možná také v roli kultury volného času a zábavy. Ani společenské a politické špičky už nejeví o literaturu žádný zájem?

Literatura se neučí od politiky. Pokud mluvíme o literatuře, stále mluvíme o naší duši, minulosti a o lidské nesmrtelnosti. Naproti tomu politika je kolektivní proces správy moci a velmi se odlišuje od umění. Politici sice rovněž věří na nesmrtelnost, ale na velmi omezenou, marnivou a sobeckou.

Pro spisovatelku Nadine Gordimerovou nesouvisí domov tolik s národními nebo státními hranicemi, nemá jinou definici domova, než že je to místo pravdy. Joseph Roth, středoevropský spisovatel první poloviny 20. století, v jehož jméně se koná tento festivalový ročník, zažil, jaké to je být bezdomovcem ve vlastní zemi. Tvrdil, že jedinec je nakonec vždycky poražen. Umělec se ale ptá, jaká je cena jeho porážky. V jistém smyslu jsme všichni předem odsouzeni k porážce, být "bezdomovci" uvnitř vlasti.

Ale základní rozdíl mezi literaturou a politikou je v tom, že se lidé mohou ke knihám obracet ve chvílích beznaděje jako k příteli. Jsem přesvědčen, že svět je dnes ve skutečnosti mnohem méně komplikovaný, než byl například za Josepha Rotha, za časů rozpadu rakouskouherského mocnářství, v době nástupu fašismu nebo během dvou světových válek. Ale pokud někdo píše - ať už obklopen jakoukoliv bídou, chudobou, marasmem a ponížením, ať už jakkoliv z vlastních pochyb, nejistot a humoru -, zůstává jeho rukopis. Svět jej může přijmout - anebo odmítnout. Ale naším osudem je především na tomto světe žít.

Jaká je vaše zkušenost se životem v postkomunistické zemi?

Už zde žiji mnoho let a leccos jsem pochopil. Uvědomil jsem si, jak těžkou byl socialismus zkušeností. Ale už je PO NĚM. Když se Josef Škvorecký zúčastnil našeho festivalu, ptal se mě, co si myslím o tom, že zdejší lidé stále nemohou zapomenout na reálný socialismus. Tehdy jsem mu odpověděl, že jsme všichni lidské bytosti a neseme si s sebou své zvyky a obyčeje. Nicméně dnes bychom měli náš svět trochu víc otevírat.

Stále se nacházíme v přechodném období, kdy dochází k velkým změnám. Co ale můžeme my v České republice nabídnout Evropě po vstupu do Unie? Můžeme jí nabídnout kulturní inspiraci. Evropa se zajímá především o kulturní a historické dědictví Prahy a České republiky, ne o byrokracii, která se vyznačuje tím, že její představitelé kolem sebe záměrně vytvářejí ovzduší chaosu a zmatku, udržují druhé v nejistotě a v obavách, aby se pak mohli ve vhodné chvíli před nimi zjevit jako čarodějové ze země Oz. Aby mohli s druhými lépe manipulovat. 

Publikum festivalu tvoří z velké části mladí lidé. Víte proč?

Ano, mladé publikum přijímá festival s větším entuziasmem a otevřeností. Možná je to otázka historických okolností, mladí se nedostali do takového mlýnu historie, vyrůstali za jiných okolností. Proto jsou dnes mnohem otevřenější a více spjatí se světem, svobodněji se po něm rozhlížejí. 

Američané mají krátkou historii, a snad proto nežijí s příliš historickým povědomím. Ale řekněte, když sledujeme zahraniční politiku USA, neztrácejí kvůli ní Spojené státy prestiž? I právo posuzovat a kritizovat jiné společnosti?

Spojené státy se dnes samozřejmě chovají jako impérium a já bych řekl, že jako velmi neopatrné impérium. Ovšem od dob otců zakladatelů se mohou Američané chlubit výjimečnou ústavou. Amerika dlouho zůstávala v extrémní izolaci. Jenže pak začala hrát roli supervelmoci, jež žije vírou ve vlastní nacionalismus a neomezenou prosperitu. Její bohatství i chudoba jsou velmi relativní. Amerika má nyní továrny postavené po celém světě, její trh zásobují cizí chudé země, o blahobyt jejích obyvatel se starají dokonce čínští dělníci držení v pragmaticky vedeném despotickém státním zřízení.

Americké impérium se - aby uspokojilo svoje potřeby - chová velmi neopatrně. To se ukázalo i v unáhleném plýtvání lidskými životy v Iráku. Proto americká společnost dnes musí omezit svou expanzi. Ironií a tragédií Evropské unie je, že potřebuje americké "omezené konzumenty" k tomu, aby její ekonomika mohla vyvážet a vůbec fungovat. Amerika je dnes kritizována ze všech stran, ale svět stále potřebuje její nenáviděnou "nevinnost", abych vzpomenul Gora Vidala. 

Když mluvíme o české i americké kultuře, napadá mě, že ta česká nikdy nebyla takhle státotvorná a pozitivní. Možná od ní čekáte něco, co v ní není. Po dlouhou dobu byla spíše anarchistická, představovala reakci proti rakousko-uherskému mocnářství, později vůči nacistickému či sovětskému impériu.

Anarchistický duch české kultury je velmi důležitý. V Praze se člověk cítí nějak svobodnější. Ale pokud tuhle svobodu chcete, musíte za ni bojovat, bránit ji, protože lhostejnost je také forma korupce.