Jak si vede Katarína Knechtová bez skupiny Peha?

Nemohu si stěžovat. Děkuju bohu, že jsem ten rozchod zvládla a že mi umožňuje stále stát na pódiu a zpívat. Je to pro mě životní priorita a těší mě, že mám pořád co říct, lidé jsou na to zvědaví a chodí na mé koncerty. Je jich samozřejmě méně, než kolik chodilo na Pehu. Když jsem se ale rozhodla podpořit svou vnitřní a uměleckou svobodu, počítala jsem s tím.

Nedávno jsem se o svém odchodu z kapely bavila s Jožo Rážem z Elánu. Řekl mi, že nechápe, proč se k tomu ještě vracím, když takový rozchod zpěvačky s kapelou je podle něho úplně normální věc. Tvrdil, že očekával, že to tak dopadne, což mě trochu překvapilo. Na mou otázku, jak je možné, že jsou v Elánu tak dlouho spolu, mi odpověděl, že je to proto, že v kapele neměli ženy.

Jak se vyrovnáváte s tím, že návštěvníci vašeho koncertu očekávají hity, které jste nazpívala s Pehou?

To vůbec neřeším. Písničky, které jsem pro Pehu složila já, na svých koncertech prostě hraju. Raduju se z toho, že o ně mají lidé zájem. Když se mě někdo zeptá, jestli už mi třeba písnička Spomaľ neleze na nervy, odpovím mu, že ne, protože ji upřímně miluju a budu ji zpívat a hrát, dokud to jen bude možné.

Vaším největším hitem z doby sólové dráhy je asi písnička Muoj bože, která patří k filmu Juraje Jakubiska Bathory...

To je pravda. Ta písnička má zajímavý příběh. Původně mi přišla nabídka, abych napsala skladbu, která bude použita ve filmu Bathory. Nakonec v něm použita nebyla, žila si svým životem, ale v zásadě zafungovala neuvěřitelně dobře. Vůbec jsem to nečekala, tak pozitivní ohlas mě překvapil. Víte, já si vždycky říkala, že když člověk napíše a nazpívá jednu úspěšnou píseň, tak je to jeho poslední hit, po kterém už nic nepřijde. U mě ale po skladbě Spomaľ přišla Muoj bože, to je fajn.

Má to i druhou stranu mince?

Určitě. Problém těchto takzvaně volných písniček je ten, že někteří lidé mají představu, že bych teď měla psát jenom písničky v duchu Spomaľ nebo Muoj bože. To ale nejde. Obě ty skladby miluju, ale obě byly v době svého nástupu právě z tohoto důvodu i jakousi koulí na noze.

Milujete i další své písničky?

Samozřejmě. Kdybych měla zabrousit do období se skupinou Peha, určitě bych zmínila Dom z karát. Pokud jde o mé nové album Tajomstvá, mám ráda písničku Pocit. Podle mě nebude komerčně úspěšná, ale je mi velice blízká.

Vaše nové album stojí hodně na elektronice. Tolik jí na žádné desce, na níž jste se dosud podílela, nebylo. Je to nějaké gesto?

Nad podobnými otázkami se vždycky zamýšlím až zpětně. Důležité je, aby měl člověk jasno v tom, co a jak chce dělat. Když si jde za svým snem a ví, že je to jeho cesta, která je dobrá, má z písniček obrovskou radost. Když jsme album nahráli a já poslouchala první mixy, dostala jsem se od strašné únavy až k euforickému stadiu. Myslím si, že takhle to má být. Teď jsem samozřejmě zvědavá, co na album řeknou lidé.

Jaké máte plány?

Už teď přemýšlím o tom, co budu dělat dál a jakým stylem. Možná se dostanu k větší jednoduchosti v písních. Láká mě totiž vrátit se ke stylu, kterým jsem skládala, když jsem ještě pořádně nevěděla, o co jde.

Se svým producentem Christianem Eignerem jsem mluvila o tom, jestli bych neměla jít studovat do nějaké zahraniční školy a učit se kompozici. On mi ale jasně řekl, ať se na to vykašlu, protože je prý přesvědčen o tom, že můj naivní přístup k tónům a akordům je nádherný a funguje.

Cítíte se tedy nyní dost silná?

Ani ne, protože po takových slovech je mnohem těžší dostat se jako autorka na cestu, která je v daném období správná.