„Surrealismus vždy reagoval na dobu, ve které žil. Proto se proměňovala jeho tvorba. Vratislav Effenberger píše o konstantách, variantách a dominantách surrealismu. Lyrismus Vítězslava Nezvala nebo Paula Éluarda nahradil sarkasmus, cynismus fantasie, černý a objektivní humor třeba Benjamina Péreta,“ vysvětluje sedmasedmdesátiletý Jan Švankmajer, který v současné době pracuje na filmu Hmyz. A dodává, že surrealismus nikdy nebyl pouhým generačním hnutím.

Imaginace a poezie mezi světy

„To, co lidi ve skupině spojuje, je něco daleko hlubšího, než je rok narození. Je to určitý pohled na život a na svět, nikoliv nějaká metoda nebo styl. Surrealismus rozvinul moje vnímání imaginace, naučil mě, že poezie je jen jedna a je zcela lhostejné, jakými prostředky se jí zmocníme, čili vyvedl mě z úzkého profesního zaměření do otevřeného prostoru imaginace s nekonečným horizontem a v neposlední řadě mě zbavil strachu z kolektivity, neboť surrealismus je kolektivní dobrodružství, jak říkal Ludvík Šváb,“ zdůrazňuje umělec, který se svou manželkou Evou (zemřela v roce 2005) tvořil perfektní tvůrčí tandem.

Eva Švankmajerová: Chuť (2004)

Eva Švankmajerová: Chuť (2004)

FOTO: Archiv výstavy

Jan je alchymista, míchající do svých filmů a objektů dávky bizarnosti, humoru, tajemna a ironie, Eva mu svými obrazy sekundovala na první pohled decentní jemností, rozvíjející se však v dramatické výjevy a bolestné vidění lidské existence.

Expozice navazuje na výstavu Třetí archa – odehrála se v Mánesu roku 1991 a bilancovala tvorbu skupiny v letech 1970 až 1990. Jiný vzduch zahrnuje přes 400 obrazů, kreseb, grafik, fotografií, koláží a objektů od sedmdesátky tvůrců. Mezi výraznými autory jsou Albert Marenčin, Přemysl Martinec, Alena Nádvorníková, Kateřina Piňosová, Eva Švankmajerová, ze zahraničí pak Francouzka Ody Sabanová nebo Kathleen Foxová z Británie. Na výstavě jsou také dva obrazy od předních pěšáků světového surrealismu – Toyen a Štyrského, které několik současných umělců nově interpretovalo.

Michel Zimbacca: Šálek dýmka (2007)

Michel Zimbacca: Šálek dýmka (2007)

FOTO: Archiv výstavy

Odstup od trendů

„I když výběr prací ze zahraničí byl pro technické obtíže velmi omezený, dá se říci, že výstava podává určitý přehled o stavu současného surrealistického hnutí,“ myslí si autor filmů Byt, Jídlo, Otesánek a nejnovějšího Přežít svůj život.

Kateřina Piňosová: Sběračka pylů (2004)

Kateřina Piňosová: Sběračka pylů (2004)

FOTO: Archiv výstavy

A jak vůbec vznikl název expozice? „Surrealistická skupina před časem do revue Analogon vkládala noviny v podobě dvoulistu, které jejich iniciátor Roman Dergam nazval Jiný vzduch. Tyto noviny reagovaly především na politickou situaci jak u nás, tak ve světě. A název jsme si z těchto novin „vypůjčili“. Zdál se nám, že může nejpříhodněji charakterizovat náš záměr,“ odpovídá Švankmajer a doplňuje, že pařížská skupina v padesátých letech uskutečnila výstavu s názvem Absolutní odklon a že jiný vzduch je analogický název – chtěli jím vyjádřit odstup od současných trendů.

Michel Zimbacca: Šálek dýmka (2007)

Michel Zimbacca: Šálek dýmka (2007)

FOTO: Archiv výstavy

Přehlídka má několik tematických a filozofických linií. Jan Švankmajer je rozdělil do čtyř částí: Objekt, Magnet, Blesk a Pramen. Objekt zahrnuje kromě konstruovaných objektů též nalezené předměty, snové sochy, snaží se zkrátka ukázat stav objektu vůbec. Magnet předkládá kolektivní hry, společné práce, experimentaci a vyhledává analogii a korespondenci mezi autory. Blesk je věnován Erotu a Thanatu a Pramen se snaží přiblížit tvůrčí proces.

Švankmajer zde vystavuje nejen své legendární exponáty z kabinetu bizarních tvorů, ukázku z filmu Spiklenci slasti (1996), v němž Jiří Lábus sestavuje prazvláštní stroj na intimní radost, ale také novinky. Vytvořil je společně s karlovarským vřídelním pramenem.

O znehodnocování měny

„V oddílu věnovaném tvůrčímu procesu prezentuji několik objektů, na nichž se podílela příroda sama. Jde o konstruované objekty, ale i o obyčejné předměty, ze kterých se usazováním vřídelního kamene staly jakési „předčasné“ fosilie, zkameněliny této civilizace, jako předobraz její zkázy,“ popisuje sérii povedených objektů, působících velmi měkkým a autentickým dojmem.

Ve spolupráci s karlovarským vřídelním pramenem vytvořil Jan Švankmajer objekt Bude válka (2012).

Ve spolupráci s karlovarským vřídelním pramenem vytvořil Jan Švankmajer objekt Bude válka (2012).

FOTO: Archiv výstavy

Nechybí ani ukázka jeho projektu, nostalgicky navazujícího na známou dětskou hru pokládání mincí třeba na tramvajové koleje: „Znehodnocování měny je myšleno jako subverzivní iniciativa, která by měla člověku ulevit od ekonomického tlaku této civilizace.“