Váš film je o lásce i ztracených iluzích, o rodičovství a odpovědnosti. Nakolik se v něm projevily osobní zkušenosti?

Ty se projeví vždycky, a v tomto případě vyústily v potřebu zamyslet se nad tím, jak děti vnímají poklesky a úlety rodičů, a jak to ovlivňuje jejich životy. Jak můžeme mít dobré funkční vztahy s dětmi, když je nemáme mezi sebou – a ony to vidí? Jak můžeme požadovat, aby se děti chovaly tak, jak bychom chtěli, když to sami nedokážeme? To jsou nejdůležitější i nejbolavější otázky celého filmu.

Zdá se, že jsou ale také věci mezi nebem a zemí, které někdy – možná – do našich životů zasahují…

Pokud jde o téma vyšší moci, které ztělesňuje postava, již hraje Karel Roden, je těžké ne-li nemožné najít jasnou odpověď. Ani se o to nesnažím, naopak, nechávám to na divácích. Ale myslím, že určitá spiritualita patří k našemu životu stejně jako sexualita nebo cokoliv jiného. Záměrně proto nechávám diváky od první do poslední minuty filmu na pochybách, jestli má Karel v sobě něco jako šamanství, nebo je to jen pomatený blázen.

Jsme podle vás opravdu hodně takoví jako vaše postavy – neschopní pohnout s vlastním životem či odolat touhám, které vedou do průšvihů nebo i k tragédiím?

Čtyři slunce by měla být metaforou toho, co jsme schopni si vůbec představit jako nejhorší důsledek svého špatného jednání. Stát se může v životě všechno. Děti odnášejí průšvihy dospělých, a myslím, že každý člověk v době, kdy jeho děti dospívají a začnou dělat vlastní maléry, přemýšlí o tom, kde udělal chybu, jaký je podíl jeho viny. Proč a za co, ptáme se, a pokud jsme k sobě poctiví, alespoň v hloubi duše a pro sebe vždycky něco najdeme.

Před sedmi lety vyhrál váš film Štěstí prestižní festival v San Sebastianu a Anna Geislerová cenu za nejlepší herecký výkon. Myslel jste teď na ni už při psaní scénáře?

Ano, na Anču jsem si myslel. Když jsme točili Štěstí, byla to mladá holka, a mě teď zajímalo, jak dospěla, jak ji změnilo mateřství. Byla to výzva dopracovat se k jinému výrazu ženství. Postava Jany je velmi náročná. Drží rodinu na svých bedrech, má neschopného chlapa a musí všechno táhnout, pak najednou sama selže…

Aňa Geislerová se svým filmovým milencem Igorem Chmelou ve filmu Čtyři slunce.

Aňa Geislerová se svým filmovým milencem Igorem Chmelou ve filmu Čtyři slunce.

FOTO: Falcon

Ženy ve vašich filmech bývají silnější než muži – vychází i to z vašich životních zkušeností a přesvědčení?

Myslím si to. Mám ženy moc rád a vážím si jich. Obdivuji svou vlastní ženu i matku. Matka, to je síla, kterou my chlapi nemáme. Ale ve Čtyřech sluncích jsou nakonec – možná – silnější muži, protože si dřív uvědomí, co jsou ty podstatné hodnoty.

Vedle tak zkušených herců jako je ona, Karel Roden, Jaroslav Plesl a další jste obsadil mladého neherce Marka Šáchu. Hledal jste ho těžko?

Nejdřív jsme hledali na konzervatoři, ale zároveň jsme objížděli učňáky, protože mám zkušenost, že tam vždycky někoho najdu. A také to tak dopadlo – Marek byl od prvního momentu velký talent, který zvládl napoprvé ty nejtěžší scény.

Byl jste s filmem už na dvou zahraničních festivalech, máte za sebou i předpremiéru v Česku. Lišily se nějak reakce diváků?

Ty reakce se v podstatě nelišily, i v Americe reagovali lidé podobně, možná v emočně vypjatých místech impulsivněji.

Co jste si vůbec pro sebe přivezl z dnes už řady cest na zahraniční přehlídky, kde se vaše filmy pravidelně hrají?

Pro mě je ze všech cest podstatný jediný poznatek: když je film dobrý, musí fungovat všude stejně, protože lidé řeší všude na světě podobné věci, a rodinné vazby jsou nejdůležitější. Srozumitelné jsou tedy jednoduché příběhy, otázky mezilidských vztahů. Naučil jsem se pro mě nejdůležitější věc – nebát se být obyčejný.