„Druhou knihu píšu, protože ta první byla mimořádně úspěšná a chválili mě za otevřenost. A já musím jako pětaosmdesátiletá říct – teď si teprve počkejte, jak budu otevřená!“ prohlásila a dodala, že neopomene ani svou poslední filmovou příležitost, Havlovo Odcházení.

Herečka, známá z filmů Spalovač mrtvol nebo Je třeba zabít Sekala, a od roku 1991 také členka souboru pražského Národního divadla, začala své vzpomínky psát už za hluboké normalizace, kdy jí byl jiný veřejný projev systémem znemožněn. Vzniklo tak během let několik tisíc stran textu.

Neměla iluze

I když, nebo právě proto, že Chramostová o sobě říká „jsem člověk minulého století“, netají své rozčarování nad současným stavem české společnosti.

„Mně se tolik věcí nelíbí a líbit nemůže. Současný stav je velmi vzdálen tomu, co jsem si myslela, že by mělo nastat. I když jsem neměla příliš iluzí, protože i tak jsem byla velmi stará a skeptická, když jsem se po revoluci vracela do společnosti a k filmu,“ říká.

Zdůrazňuje, že bychom na legendární Havlovu větu o pravdě a lásce neměli zapomínat. „Je to věta plná naděje a ironie i plná hluboké pravdy. A já tu naději vidím. Stejně jako v přírodě rostou vedle plevele krásné kytky, raduju se, že to vidím i mezi lidmi,“ myslí si herečka proslavená svým bytovým divadlem.