Nestalo se, a herečka, která si zlatou sošku zasloužila prakticky při všech svých sedmnácti nominacích (Oscara ale dostala jen v roce 1979 za Kramerová vs. Kramer a o tři roky později za Sophiinu volbu), zažívá nyní s postavou Margaret Thatcherové velké zadostiučinění za celou dosavadní skvělou kariéru.

S donedávna jen divadelní režisérkou Phyllidou Lloydovou se poprvé setkala při natáčení muzikálu Mamma Mia!. Nyní přijala její nabídku na odvážný pokus vyprávět na plátně životní osud dosud žijící bývalé britské premiérky. Lze dobře tušit, co ji k přijetí role vedlo: Lloydová totiž nenatočila politický film, ale příběh ženy v politice. Ženy nesmírně cílevědomé, která přes mírně řečeno kontroverzní průběh kariéry šla vždy za svým, a vše podřídila politice. Možná až příliš.

V prvních záběrech vidíme stařenku, která nakupuje v samoobsluze, a vrací se domů s překvapivým zjištěním, jak potraviny podražily. Teď je totiž ovdovělá baronka již mimo veškeré politické dění – a je sama. Sama se svými vzpomínkami a snad i halucinacemi, které přivolávají stále zpět manžela, jenž byl nejživější součástí jejího života.
Až po chvíli se v brilantních střizích začneme vracet do různých etap její kariéry. Klíčové okamžiky vlády Železné lady jsou ve filmu sice zaznamenány, ale pořád je v centru pozornosti hlavně žena.

Když sledujeme začátky a vzestup Margaret Thatcherové včetně jejího seznámení s budoucím manželem, je to trochu nuda. Standardní biografické postupy sledují mladou dívku (hraje ji Alexandra Roachová), jejíž další osud všichni diváci v kině dobře znají, nemají tedy čím překvapit ani příliš zaujmout.

Jemné, precizní, dokonalé herectví

Až když se začne objevovat jako Margaret Meryl, dostane film obrovský tah na bránu. Neboť tady najednou vidíme a cítíme všechno, co Lloydová o této ženě ví a vypráví. A nepochybně i dolaďuje na smířlivější a vlídnější notu, než bychom čekali nebo i chtěli.
Je to ale vyváženo jednak poukázáním na méně známé rysy její osobnosti (například určitá míra feminismu), jednak paralelami k současnosti a k obecným postřehům o politice, které nelze přehlédnout a které film posouvají nad běžnou biografii.

Bylo by lákavé napsat, že bez Streepové by tento film snad ani neexistoval. Taková poznámka ovšem nemá smysl, protože Streepová v něm je, a žádné kdyby neexistuje.
Ona sama na nedávném Berlinale i při oscarové děkovačce hodně vyzdvihovala práci maskérů Marka Couliera a J. Roy Hellanda. Určitě si svou zlatou sošku zasloužili, ale ač na nás teď jejich práce shlíží z plakátů, rozhodně nebyla tou nejdůležitější.
To, že Streepová jako Thatcherová vypadá, by nestačilo, kdyby tu nebylo jemné, precizní, dokonalé herectví.

Herečka nestaví na odiv podobu ani to, jak skvěle hraje, sama sebe plně podřídila postavě: ona je ženou, která jako jediná usedla v britském parlamentu mezi všechny ty muže, kteří s ní nic nepořídili – dokud ji nezradili. Je ženou, která pohnula dějinami, a která nejen ve stáří, ale už na vrcholu platila samotou. Ženou, které jedině manžel v nádherném podání Jima Broadbenta s lehkou ironií, láskou i nadhledem připomínal, že někde vedle politiky běží obyčejný život.

Celkové hodnocení: 75 %