Ti, kteří očekávali okázalou podívanou, jakou režisér vytvořil už v Tosce či Macbethovi pražského Národního divadla, mohou být spokojeni.

Rusalka opravdu nenechá divákovo oko ani na chvíli bez zaměstnání. Houfy rusalek, mořských koníků, bílých i černých kentaurů-laní, mířících lovců a dalších postav ve stylizované choreografii Ladislavy Košíkové ovládají jeviště natolik, že Rusalčina smutná osamělost uprostřed nich zcela zaniká.

Morávkova Rusalka je napůl secesně ornamentálním, leč chladným obrazem spíše wagnerovského než dvořákovského ražení, napůl naivní pohádkou v realisticky vymalovaných kulisách romantického divadla, které ale svým mechanickým použitím působí dost vnějšně.

Má několik okouzlujících momentů, jakým je třeba rozkývaný měsíc, ruce rusalek vztahující se nad jezerní hladinou či tápající po neviditelné hranici mezi oběma světy, ale na druhé straně je zahlušená spoustou výjevů, jejichž množství i pohybová strnulost jsou brzy monotónní i rušivé.

Strádá pomalými tempy i zvukovou jednotvárností

Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka strádá pomalými tempy i zvukovou jednotvárností, v níž se ztrácí barevnost a emotivita Dvořákovy nádherné hudby.
Rusalka Pavly Vykopalové je kouzelná ve své lyrické hlasové křehkosti, méně přesvědčivá v dramatické poloze postavy.

Tenor Prince Petera Bergera je zvukově suverénní, leč výrazově prázdný. Nejpůsobivější pěvecký výkon podal na premiéře Jiří Sulženko v roli Vodníka, připomínajícího se svou svítící berlou a mohutnými vousy wotanovského Mrazíka.
Morávek věnoval svou Rusalku Dagmar Havlové. Nejspíš proto, že ji má rád. V programu píše, že dokázala „být němá pro toho, jehož milovala“. Opravdu?

Celkové hodnocení: 60 %